Írán 2001

28.7.2001, sobota

Sedíme ve výstupní hale mezinárodního Teheránského letiště Mehrabat, je 2.30 ráno. Zatím nemůžeme s Lenkou uvěřit, že vše proběhlo až tak neskutečně hladce. V podstatě jediným problémem zůstal incident s nevrlým řidičem MHD v našem městě. Poté šlo už vše podle plánu: přesun do Prahy a do Ruzyně, vychutnávka našeho prvního letu (a to jsme netušili jakou plečkou jsme letěli z Ruzyně do Frankfurtu s porovnáním s tím parníkem co nás přemístil do Teheránu), orientace na obrovském Frankfurtském letišti, setkání s prvními Íránci v letadle J … To, že jsem seděl vždy u okýnka, včetně zpáteční cesty - to byla fakt náhoda, Leňo. U nás bylo naprosto bezoblačné počasí a tak jsme většinu času v letadle strávili s ksichty nalepenými na malé okýnko. Přistání v Teheránu v noci za tmy bylo téměř jako sci-fi: spousta světýlek, nasvícené budovy a mešity, ozářené trávníky parků, vše se pomaličku přibližovalo. Později jsme zjistili, že pohled z výšky je jediný přijatelný pohled na Teherán. Za íránsko-írácké války byla zničena bombardováním většina města a nové ulice jsou výsledkem hurá výstavby. Teherán je šedivý, rušný a špinavý. Později z pohoří Elborz vidíme jasný smogový mrak visící nad obrovskou metropolí.

Ještě v letadle vyplňujeme trošku zmatečný dotazník a odhodlaně vyrážíme vstříc imigračnímu důstojníkovi. Nedělá problémy a jako místo pobytu mu stačí Shiráz, evidentně je spokojený s plnou kolonkou v dotazníku. Po napjaté chvíli čekání přijíždí naše bágly (u kontroly zavazadel nám úředník sebere vyplněný formulář a dál se vůbec neangažuje (!!! tu slivovici jsem klidně mohl vzít !!! SAKRA !!!) a my můžeme vyrazit. První velké překvapení nás čeká už v letištní směnárně - nabízejí stejný kurz za dolar jako open-market, který jsme poctivě sledovali v Tehran Timesech (http://www.iran-daily.com). Po nepříliš vydařené komunikaci se směnárníkem (odkazuje nás na výměnu v centru) vyměňujeme jen 10 USD v kurzu 1:8000 a bez poplatku (na tabuli měli kurz 1:7958).

Letadlo Airbus A360 - let: výška 11300 m, rychlost 910 km/hod, venkovní teplota -52 °C

29.7.2001, neděle

Na letišti zabíjíme čas (střídavě klimbáme na pekelně tvrdé lavici) asi do 5 ráno. Sleduju dav lidí u výstupní haly čekající zřejmě na přílet příbuzných. Připadají mi takoví hlasití, živí a neznámí. Před odchodem jsem to zkusil ještě jednou ve směnárně, ale opět neúspěšně. Odmítáme pár nabídek taximenů (všechno za 5 USD), ale nakonec rezignujeme. Z Mehrabatu za míň nikdo nebyl ochotný odjet a tak se necháváme za 40 000 IRR hodit na Ferdowsi street, kde chceme vyměnit větší část peněz. Frčíme kolem Azadi monumentu a poprvé mluvíme s lokálem - taximenem. V ulicích je ještě mrtvo a na Ferdowsi st. Se rozhodujeme, že než se to tu rozhýbá půjdeme ke Grand Bazaaru. Přes Emám Chomejní Sq. míříme do Park-e Sahr, kde nacházíme veřejné záchody (já zadarmo a Lenka za 500 IRR). Život se na teheránských ulicích začíná probouzet a my valíme oči - je to přece jen za takovou chvilku velká změna … Sami jsme však jak pod mikroskopem, nenašel by se jediný člověk který by se za námi neohlédl, zvlášť Lenka budí značnou pozornost. Ze začátku se cítíme divně, ale časem si na tuto "popularitu" zvykáme a přestáváme to vnímat. Každý běloch je tu prostě tak trochu exot. Nakonec si zvykáme i na to, že by s námi každý rád prohodil alespoň pár vět typu: helou máster", Where are you from?, What is your job?, … Někdy je to příjemné, někdy ne, ale taková už je sláva …

Po cestě si necháváme dělat kopie poslední strany pasů a strany pasu s vízy pro zamýšlené prodlužování víz. Párkrát se ptáme na cestu a jsme příjemně překvapeni ochotou a snahou Íránců nám pomoci, jsou přátelští a jejich snaha je nezištná (jaká to příjemná změna). V Park-e Sahr chceme původně jen krátce spočinout na lavičce u vodní fontány, ale plynule přecházíme do horizontální polohy a alespoň trochu doháníme spánkový deficit posledních tří dnů. Asi za dvě hodiny nás z Morfeovy náruče vytahuje sluníčko a my se opět pouštíme směrem ke Grand Bazaaru. Cestou míjíme pár bank a já jen tak zkouším výměnu. V první jen promluvím s úředníkem, ale ve druhé se dozvídám, že výměna tu možná je (shodou okolností jsem trefil zrovna Bank Tejarad v ulici kousek od hlavního vchodu na Grand Bazaar). Vzhledem k tomu, že jsme na místního veksláka ještě nenarazili a ani nevěděli, zda to nebude problém (není), to zkouším. No, po zjištění kurzu, který byl k našemu překvapení 1:7953, to sice trvalo asi hodinu, ale zjišťuju, že banka může fungovat i bez počítačů. Navíc jsem díky tomu, že jsem odmítl podepsat formulář, který byl pouze ve fársí a odevzdat pasy bůhví kam, poznal hlavního managera a vrchního účetního a zjistil, že tu pracují i ženy (všichni byli velmi milí J). Apropó, místo těch počítačů tu byly klasické úřední knihy, které jsem poznal díky tomu, že občas sleduju naše filmy pro pamětníky … Na lístečku už jsem měl slušnou sbírku razítek a vzkazů, což jej dělalo téměř nečitelným a zřejmě i důležitým, takže mi nakonec ty USD vyměnili. Dostal jsem brutální ranec požvejkaných IRR a téměř jsem urazil pokladního, když jsem je chtěl přepočítat (tento nadlidský výkon nakonec zvládla Lenka čekající celou dobu v hale).

Po cestě ke Grand Bazaaru a i později jsme potkali spoustu veksláků (hlavně kolem Grand Bazaaru je jich plno), kteří nabízeli kurz 1:8000, ale jelikož (což samozřejmě nezdůrazňovali) si z každého 1 USD brali nějakou taxu (to je prý v Ásii běžné) byli paradoxně míň výhodní něž naše banka! To už je na ulici slušný cvrkot a pomalu není kam položit nohu pro následující krok. V tomto mumraji (to jsme si ještě nevypracovali techniku pohybu v masách) se pohybujeme oba se solidně naloženým kletrem a oba máme batůžek i vpředu. Zejména přecházení ulic je kapitola sama pro sebe. Štrůdl aut je hustý a nekonečný, silniční pravidla neexistují anebo je nikdo nedodržuje, vyhrává prostě hbitější řidič. Pokud se už člověk odhodlá vyrazit na druhou stranu (samo o sobě už to vyžaduje odvahu) musí to provést opravdu rychle, nesmí váhat a vracet se. Provoz bývá v Íránských městech opravdu hustý (nedivte se - mít benzín za ty prachy …). Vozový park lze rozdělit do tří skupin: stará jetá evropská auta notně už poznamenaná minimálně dvacetiletým provozem, auta íránské výroby značky Peykan (co dodat - šílená vozítka, jsou v oblibě neboť na dovoz aut ze zahraničí je uvaleno brutální clo) a nová auta zahraniční provenience místní honorace. Íránští řidiči jsou velmi schopní. Ze tří pruhů před křižovatkou udělají obvykle tak pět a každý se samozřejmě snaží z křižovatky odjet první a to platí i pro řidiče dálkových i městských autobusů a trolejbusů, kteří navíc zvládají při řízení spoustu dalších finesek jako současné kouření, příprava a pití čaje, atd. Při řízení se používají (pouze) tyto ovládací prvky (a v tomto pořadí): klakson, plyn, volant a brzda. Ve městě se jezdí rychle a každý řidič zná na milimetry rozměry svého auta, za celou dobu jsme viděli asi jen dvě lehčí bouračky.

Tak tedy konečně vplouváme do bazaru a koukáme na ten šrumec. Teheránský Grand Bazaar je největší bazar v Íránu. Projít ho v dopolední špičce s kletrem na zádech je věc zhola nemožná. Jelikož ještě neznáme nákupní rituály, hned nás odchytávají dva maníci - bratři, co nabízejí koberce. Pěkně ze začátku nad čajem plkáme (vykládají nám o poušti, lovu a strašně se jim líbí můj kletr - to mně ale taky), ale pak to na nás rozbalují, konečně to přes svoji natvrdlost chápu a musíme utéct. Přesto se nám to stává ještě jednou, tentokrát to byl student ekonomie Mehrdad snažící se rozjet vlasní bussines s koberci (ale na druhou stranu nám řekl zajímavé informace o Mt. Damavandu, kam míříme). Tahle lekce už stačí na to, abychom až do odjezdu z Íránu věděli jak se máme chovat na bazarech J. Stejně všichni nemohou pochopit, jak to že si nekoupíme ani menší koberec za blbých 200 USD a ještě dlouho na nás volají ať koberce rozhodně nekupujeme v Esfahánu a že dobrý koberec se dá koupit jen tady v Teheránu. Díky tomu jsme se však dozvěděli základní pojmy o výrobě koberců, o městské škole, o výrobě koberců u Nomádů, … To už je na bazaru fakt husto (dopolední špička) a my míříme k naší první měšitě. Je to mauzoleum Emam Zadeh se sklíčkovou výzdobou, nyní v rekonstrukci. Váhavě vstupujeme dovnitř, ale hned nás odchytává zřejmě správce mešity a pasuje se do role osobního průvodce. Dlužno říci opravdu milého, leč neznajícího angličtiny a tak se naše komunikace odehrává v rovině posunků. Gestikulací se nám snaží vysvětlit, že islám je tolerantní náboženství a cizinci jsou v jeho mešitě vítáni. Po prohlídce interiéru nás vyvádí na střechu mešity. Dostávám od něho vzorky kachlí, kterými se právě obkládá kopule z předepnutého betonu, Lenka stříbrný prsten a modlitební kámen. My mu dáváme na oplátku pohlednici Olomouce s věnováním, přichystanou speciálně pro tento účel. Přispíváme také skromně na opravu. Na bazaru kupujeme ještě konvičku na otevřený oheň do hor a vyrážíme do pokladnice Bank Melli zpět na Ferdowsi street. Začíná pravé peklo - aby totiž na bazaru a hlavně chodníku k němu nejezdili auta a motorky se zbožím (stejně jezdí) jsou tam zapíchány do chodníku cca po 50 m tyče těsně vedle sebe tak, aby se jimi mohl protáhnout pouze pěší. Pěší jo, ale ne s batohem! Solidní rozcvička, fakt už nevím kolik těch bariér bylo, ale už jsem myslel že jsme uvízli v nějaké blbé PC hře.

Sluníčko, hluk Teheránských ulic, smog z milionů aut a nevyspání se slily a my už začínáme být pěkně utahaní, takže se rozhodujeme dobít energii jídlem. Zapadáme do kebabárny a dáváme si skopový kebab, mast, nún, kultovní limonádu Zam Zam (ala Coca Cola), existuje ve žluté a černé variantě, její jméno je prý odvozeno od studny pro poutníky v Mecce, která je studnicí vší blaženosti … Poprvé také máme možnost on-line sledovat jak se peče nůn. Je to mňamka, zejména jogurt dělají Íránci prostě super, ale pozor: moje zkušenost je, že skopový kebab se bez piva prostě zvládnout nedá (no tak dá, ale s pivkem by to bylo lepší J) Posilněni prvním jídlem dorážíme do pokladnice centrální banky. U vstupu musíme zanechat vše, co by mohlo pískat v detekčním rámu a spěcháme zhlédnout tu nádheru. Samý zlato, drahý kameny a perly. Ale kolik … Asi si nežili špatně tihle perští šáhové. Šero v pokladnici, která je vlastně obrovským podzemním trezorem, vydýchaný vzduch a kromě předchozích pohrom ještě trávení kebabu nás opět přivádí do stavu pekelné únavy.

Je čas vypadnout z Teheránu a zamířit do pohoří Elborz, které se tyčí hned za Teheránem a které jsme viděli už ze střechy mešity v Grand Bazaaru. Máme jen chabou představu o tom jak se dostat na East Bus Terminál, odkud měly jet minibusy do Reine, výchozího bodu treku na Mt. Damavand. Vyrážíme tedy pěšky na horní konec Ferdowsi street, kupujeme lístky na bus (čím dále jedete tím jich musíte koupit víc) a hledáme vhodný bus. No, ale v tom jejich písmu na tabulích busů ňák nemůžeme najít ten East Bus terminál a místní nějak nevládnou angličtinou. Celkem zapeklitá situace, kterým autobusem tedy jet? Nakonec nám pomáhá jeden Malajec, který tu pracuje jako fyzioterapeut. Lenka nastupuje do zadní části (určeného ženám, přední je zase pro muže - no zvyk je zvyk, protože jindy jsme jeli třeba ve shared taxi i se ženami pekelně namačkaní na sebe …) a my do přední jednoho busu a už valíme. Lenka mi později říká, že íránské ženy jsou příjemné. Hodně dělá to, že je navlečena v šíleném tmavém hábitu a má šátek na hlavě s uzlem pod bradou, což Íránci oceňují. Po nějakém čase musíme přestoupit na trolejbus. To se ukazuje býti jedním ze zážitků, který dobře utkví v paměti: totiž, jak jsem kupoval ty lístky, už mi jich zbývá pouze pět, tři jsem dávám Lence a dva si nechávám (přece to musí stačit ne?). Lenka už je vevnitř totálně nacvaklého trolejbusu a těžko vidí mé dohadování s řidičem, aby mě pustil dovnitř. Tvrdošíjně trvá na ještě jednom lístku, já tvrdím že už žádný nemám, ale zato mám ženu, která je někde uvnitř a já nevím kde. Mluvím na něho česky, protože on stejně Anglicky neumí, jde jen o to abych ho ukecal. Vzhledem k plnému trolejbusu lidí čekajících na odjezd se to podařilo, ale ukazuje mi, abych si čapnul k němu do kabiny řidiče (stejně bych se nikam jinam nevlezl). Začíná ďábelská jízda, mermomocí se snaží dohnat trolejbus, co jede před ním a protože nezastavuje v zastávkách (jsme přece plní), tak se mu to daří. To co teď napíšu je fakt pravda a může mi to dosvědčit má žena, toho času rovněž plně při smyslech: náš řidič se snaží předjet trolejbus před námi (na základce jsme si vykládali vtip o ulanbátarských řidičích, co se snažili předjíždět, když dostali z československa první trolejbusy …). Samozřejmě mu spadly šráky, nechápu, ale já to fakt zažil, třeba to jde nějak šikovně skočit … ? No horší bylo, že jak si tam tak frčím s tím řidičem v kabině, tak na mě spouští: kolik mám dolarů, že tady není Evropa, ale tohle je Írán, a tak. Hmm, Lenka bůhví kde, asi všehoschopný řidič, … Navíc mám co dělat abych jak jsem v kleku, nevypadl otevřenými dveřmi trolejbusu ven, naložený bágl pěkně táhne. Snažím se to zachránit tím, že dělám že nerozumím a vykládám mu o výhodách tohoto trolejbusu značky Škoda J. Ta jízda je opravdu pekelně dlouhá. Naštěstí jen fikaně hecuje. Jedeme opravdu dlouho, Teherán je velké město a jak se tak rozhlížím po těchto okrajových čtvrtích, pomalu mi dochází co znamená třetí svět. Na zastávce East Bus terminálu skládám báglem k zemi pár lidí, abych vytáhl Lenku včas z ženské části (zbytečně - je to myslím konečná).

Lenčin pohled na věc: Celou dobu jsem neviděla nic než zvědavě zírající Íránce z přeplněné mužské části ... Kdepak je její zlatý manžílek? Je vůbec v buse? Kolik zastávek to asi je? Snad se neztratíme …

Minibus do Reine v klidu nacházíme a až se naplní celý bus vyrážíme. Ještě před výjezdem se provádí takové škatule škatule hejbejte se aneb každý soused musí mít souseda a ne sousedku. Pro nás to naštěstí neplatí, ale jen proto, že nám věří, že jsme manželé. Cesta vede do hor, na jedné zastávce mi mladý kluk, se kterým vedeme debatu, ukazuje Damavand - vypadá majestátně, vypíná se na horizontu jako jediná hora a její vrchol je uzavřen do malého obláčku proti jinak blankytně modré obloze. Sakra je to, ale fakt kopec …. Vystupujeme v Mun Bridge a taxikem stoupáme do Reine (2200 m.n.v.), nacházíme místní horolezecký klub, kde nocujeme.

30.7.2001, pondělí

Někdy kolem páté ráno mě budí všudypřítomné celkem depresivní kvílení z ampliónů - bylo to moje první seznámení s muezínem. Před odjezdem jsme očekávali, že v době hlavních modliteb, tj. ráno, v poledne a večer ustane na chvíli život, každý sebou bací na zem a bude poctivě drtit modlitbu ( třeba jako v Saudské Arábii), ale nic takového. Nejenom že jsme byli kolikrát během modliteb v mešitě a nikdo se nad tím nepohoršoval, ale kolikrát když zazněl hlas muezína, to s nikým ani nehlo! Typicky na bus terminále v Shirázu dávali nějaký fotbal (fotbal je v Íránu velmi populární), s nikým to ani nehlo, všichni valili bulvy na balón.

Ráno přeskupujeme bágly na trek a čekáme na skupinu Íránců, kteří mají přijet z Teheránu, abychom se s nimi podělili o náklady na jeep do II. shelteru. Je to salaš jménem Gosfand Shara (3200 m.n.v). Nepřijíždí a tak vyrážíme sami. Jeep je pekelně drahý, ale levněji vás nikdo z Reine neodveze - jsou domluvení. Cesta pěšky by nám trvala celý den a tak peníze obětujeme. V II. shelteru nás však čeká nepříjemné překvapení v podobě mladíka, který tvrdí, že je z nějakého přírodovědného institutu a že Damavand byl prohlášen přírodní rezervací a my si musíme koupit vstupenku v ceně 20 USD na osobu. Tak mu chceme zdrhnout, což by se i podařilo, ale jak nám vysvětluje, "strážce parku" je i ve III. shelteru a tam není zdrhnout kam L. Hmm, tak pomalu vyrážíme, maník s mezkama nám za nemalý bakšiš nabízí odvoz báglů, ale my tvrďáci samozřejmě odmítáme. Cesta není moc náročná, ale na mně se podepisuje neaklimatizace. Do III. shelteru vyloženě dolízám s tak malým sebevědomím, že se skoro smířuju s tím, že 4150 m.n.m. je pro mě konečná, jsem sračka a zítra půjdu dolů. Kdo neměl výškovou nemoc nepochopí. V III. shelteru nás vítá Reza - druhý "strážce parku" a fajn kluk. Prohlašuje že Čechy má moc rád, vidí jak mi je, přináší nám čaj a zve k sobě do stanu. Pozvání přijímáme i s večeří, hnedle mi je líp.

V jeho hangáru je povícero lidí, mladý pár Singapůrců: Joanne a Seet, kteří si na Damavand najali zkušeného průvodce Mohammada (má skalp čtyř osmitisícovek!!!) a jeho přátelé Hossein, student medicíny a ještě jeden kluk (jeho jméno mi úplně vypadlo), student teologie - bude z něho mollá (nijak se nerozčiloval, že holky byly celou dobu pobytu ve III. shelteru bez šátků). Koneckonců čádory jakožto oblečení íránských žen jsou sice ještě velmi běžné, dokonce jsme viděli i burky, ale jsou na ústupu. Běžnějším se stává šátek a dlouhý plášť. Podle toho co jsme viděli v obchodech s dámskou módou, je oblečení pod pláštěm velmi rozmanité a existuje i móda J. Potkali jsme také mnoho dívek a žen celkem výrazně namalovaných a s vytaženým šátkem vysoko na hlavě. Mohammad nám nabízí ať vyrazíme nad ránem s nimi, což přijímáme. Po večeři dlouho vykládáme a my s Lenkou poprvé plně vychutnáváme jiný životní styl, který čiší z našich nových přátel. Stavíme na šutrech náš stan, ještě chvíli plkáme, vaříme čaj a jdeme do hajan.

31.7.2001, úterý

Ráno vyrážíme rozumným tempem, které udává zkušeně Mohammad. Jelikož se mi přes noc trošku ulevilo, tak to jde. Opravu nádhera - východ slunce v horách ve výšce 4500 m.n.m. je fantastická podívaná, Damavand vrhá stín na protější masív a okolní hory jako by plály ve vycházejícím slunci rudě jako v ohni. Krize přichází asi 300 m pod vrcholem, to mi fakt pomáhá Lenka, která je naprosto v pohodě a vůle tam vylézt. Seet na tom je podobně, jen mě trošičku škodolibě hřeje, že on má za sebou týden aklimatizace a že v jednom kuse zobe nějaké prášky (většinou ale nedorazí až do žaludku J). Vrchol je konečně dobyt, je tu zima, pěkně připéká slunce a sirné výpary taky nejsou moc fajn. Provádíme krátkou obhlídku vrcholu a kráteru (zkoumám jiné přístupové cesty o kterých jsem slyšel). Děláme pár vrcholových foteček a pouštíme se do nekonečného sestupu.

1.8.2001, středa

Pěkně jsme se vychrupkali a po 13.00 vyrážíme zpět do II. shelteru. S každým metrem mi je líp J. Potkáváme spoustu skupinek mířících nahoru - přichází víkend a Íránci rádi lezou. Každý se s námi fotí. V II. shelteru odchytáváme minibus, který přivezl jednu skupinu a domlouváme se s řidičem, že nás hodí až do Rudehenu. Tam přesedláváme na minibus do Teheránu (řidič nám domlouvá dobrou cenu). Z East Bus Terminálu se přesouváme taxálem na South Bus terminál už i s lidštější cenou, taximen nám dokonce pomohl chytit bus do Qomu. Odjet autobusem lze také více způsoby: lze si koupit lístek v kanceláři ve městě na určitý den, hodinu a bus, nebo lze přijít na bus terminál a lístek koupit u přepážky určité společnosti (na terminálu operuje obvykle více cestovek a každá jezdí zpravidla někam) nebo lze čekat na výpadovce z města na projíždějící bus a máváním ho zastavit, pokud jsou v něm prázdná místa, vezmou vás s sebou (dá se takhle ušetřit, lístek u řidiče stojí zpravidla míň). Bus takhle dokonce může, pokud je nezaplněn, určitou dobu kroužit po terminálu dokola a řidičův pomocník vyvolává otevřenými dveřmi cílovou stanici …

Takže oproti očekávání vyrážíme na jih v předstihu. V busu jsme opět středem pozornosti. S řidičem jezdí vždy pomahač co vybírá jízdné a i jinak se stará o pohodlí cestujících. Tento je sympatický a o nás se pečlivě stará, máme protekční porce studené vody. V busech jsou totiž u řidiče nádrže na studenou vodu (doplňují se ledem u pouličních prodejců) kterou buď roznáší pohunek řidiče pro občerstvení za dlouhé jízdy pouští (kalíšky visí nad každým sedadlem) nebo si tam lidé chodí čepnout sami. V televizi za řidičem dávali nějaký íránský film z írácko-íránské války (je to častý motiv, viděli jsme i hodně veteránů - zejména v budkách na prodej lístků MHD). Busy jsou tak dvojího druhu: licencovaný Mercedes, který se jmenuje Iran Khordo a vyrábí se kousek od Teheránu, anebo luxusnější (s dražšími lístky), klimatizované busy zahraniční provenience (například nová Volva). Ty jsme pozorovali bohužel jen zvenku … Kolem 21.00 nás vysazují na křižovatce u Qomu, mezi taximeny se o nás strhla velká bitva. Nakonec unikáme i tomu co nás viděl první a dělá si na nás zákonitý nárok. Usedáme do shared taxi a cestou do centra konverzujeme s jedním Afgáncem. Taximen nás vysazuje přímo na náměstí před chrámovým komplexem, náměstí je plné lidí a my opět středem pozornosti. Je už tma, lidé se tlačí, děti nás tahají za rukávy, … musíme se rychle zorientovat. Bohužel blízké mosáferchune je plné (zítra je svátek úmrtí sestry Emáma Rezy a je všude plno), nakonec musíme zakotvit v jedné špeluňce, za nehorázný peníz. Je z toho trochu depka.

2.8.2001, čtvrtek

Ráno se vydáváme na obhlídku města, procházíme zatím probouzející se bazar a jsme vypuzeni z nádvoří jedné novější mešity. Qom je náboženské město a jak se později dozvídáme není to zrovna dvakrát oblíbené místo i u samotných Íránců. Narážíme na pěknou restauračku, kde jsme sami a královsky jíme. Lenka si přímo rochní, já jdu na to opatrně vzhledem k nepříjemné ranní příhodě. Raději toho polovinu nechávám, ale i tak jsem plný. Zkoušíme se dostat jedním ze zadních vchodů do Zlaté mešity, ale jsme odchyceni strážcem - Lenka vypadá moc evropsky. V klidu a trpělivě nám vysvětluje proč nemůžeme dál. Snad by mi i nabídl, že mi věří že jsem muslim, ale Lenka nemá čádor a bez toho to nepůjde. Celé dopoledne ještě procházíme Qom, pak balíme a padáme taxálem na bus do Esfahánu.

Na křižovatce za městem, kde čekáme na nějaký bus, se o nás perou taximeni, ten co nás viděl první mně nehorázně naštval, když poslal pryč bus do Esfahánu, dřív než jsme se zorientovali, aby nás tam mohl hodit autem. Obcházím další busy a za chvíli máme štěstí, jedeme. Seděli jsme vzadu a díky pekelnému vedru a staženým okýnkům jsem dostal solidní rýmu (užíval jsem si ji až do odletu L). Při této jízdě do Esfahánu se poprvé setkáváme se zvláštním zvykem íránských řidičů, a to při zastávce u zájezdní kebabárny všechny cestující vyprat ven a bus s běžícím motorem uzamknout (a to i v noci). Asi existuje nějaká dohoda mezi řidiči busů a majiteli kebabáren … V Esfahánu zastavujeme na Kaveh terminálu, ale nevystupujeme, neboť jsme měli za to že bus jede jen do Esfahánu (měl to napsané na ceduli - i ve fársí). Zastavují nám proto znovu až na výpadovce na Shiráz. Zase bitka taximenů - vyhrál ten, co vypadal, že umí anglicky. U hostelu Amir Kabir na Chahar Bagh st. zkouší známou fintu riály versus tumany (tuman je tisíc riálů a poté co si domluvíte cenu před nástupem do taxálu v dobré víře že je v riálech, taximen při placení vyžaduje částku v tumanech), chvíli jsme se přetahovali - taxíkáři jsou zvláštní rasa, která je stejná asi všude na světě.

V Kabiru nás čeká nepříjemné překvápko - je plný Maďarských turistů. Po zkušenostech z Qomu bereme nabídnutý nocleh na střeše na koberci. Ukládáme bágly do komory a vydáváme se na první obhlídku Esfahánu. Pořád se mi spouští krev z nosu díky silné rýmě, a tak si zlepšuji náladu pizzou. Dorážíme na Emam Chomejni Sq. kde se zapojujeme do kolektivního piknikování s Íránci v trávě všude kolem. Večer má náměstí díky piknikujícím a jinak odpočívajícím lokálům fantastickou atmosféru (teda má ji i ve dne). Je čtvrtek takže se blíží víkend a lokálové si prostě v pohodě užívají. Co se mi na tom vlastně líbí asi nejvíc je, že využívají každičký volný prostor s trávníkem na piknik a relax (může to být klidně trávník mezi silničním sjezdem na dálnici). Mají k zeleni prostě jiný vztah, protože jinak je kolem měst poušť nebo polopoušť, která se zelenají pouze na jaře, nebo skalnatá pohoří. Tak se o trávníky a proslulé parky ve městech opravdu starají - po piknikování je vždy pěkný bordel, s odpadky si hlavu moc nelámou a ekologické cítění tu ještě neexistuje, ráno je však vše uklizené a trávníky se zavlažují. Trávníky prostě slouží lidem. Nikde jsem neviděl jako u nás pěkný trávník a hned ceduli "vstup zakázán". S bordelem okolo cest a silnic si však už problémy moc nedělají a tak lze z okna dálkových busů v příkopech sledovat spoustu věcí, které íránská ekonomika už nepotřebuje.

Večer nás už nevpouštějí do Masdžíd-e Emám Chomejní, dříve Šáhovy mešity, pokladník se nám moc omlouvá - máme přijít zítra, už je prý pozdě. Před branou Šáhovy mešity se seznamujeme s Rezou a domlouváme si tady sraz na zítřek kolem 10. Vracíme se do Kabiru a rozděláváme si bivak na střeše. Už se tam chystáme ke spánku, když přichází jeden Němec, fajn kluk jede sám a má v plánu jet do Turkmenistánu. Dozvídáme se od něho jak to vypadá u Kaspiku. Na střechu začínají přicházet další lidé a téměř tam vytváříme českou komunitu - hodně lidí se vrací z Indie. Zejména zdravím Daniela. Vrací se se dvěma děvčaty po zemi ze Zélandu a vykládá super story z Pákistánu a Zélandu (na další web), po 20 měsících se těší domů. Kecáme do 1 v noci, prostě pohoda tahle střecha a tenhle Esfahán.

3.8.2001, pátek

Ráno začíná na střeše brzy pražit slunce a nutí nás vstát. Balíme kletry a ukládáme je opět v komoře. Vyrážíme na setkání s Rezou. Společně se taxíkem přesunujeme do Najaf Abad, jak nám potom vysvětlil Sajeed je to prý obdoba Vatikánu - žije tady Íránská teokracie. Vstupujeme do parku Park Shade. Báječný park: uklidňující zeleň, modravá obloha, šumící vodotrysky, klid, prostě pohodka maximální. Nejdřív si dáváme něco sladkého a vzájemně se oťukáváme. Reza neumí moc anglicky, což je škoda. Komunikace je pomalá a pracná. Chvíli s námi sedí jeho kolega (oba jsou vojáci, nebo polovojáci, nebo policisté, každopádně mají něco společného s check-pointy na silnicích, kterých míjíme busy dost a dost - u každého bus musí zastavit, řidič ukázat povolení k jízdě, vojáci/policisté mrknou do busu, eventuelně vyberou ovci na prohlídku zavazadel, nejhustší a nejtvrdší jsou kontroly směrem k Pákistánským hranicím - kvůli pašovanému zboží a drogám). V parku je i čajchůne, kam se při procházce přesouváme a vegetíme nad čajem a vodní dýmkou (mňam mňam J) v podstatě celé odpoledne. Tyhle čajovny jsou vůbes prima věc, suplují, dalo by se říci naše hospody. Člověk, tedy muž, si dá čaj a většinou vodní dýmku, která krásně voní a jen tak volně relaxuje nebo debatuje. Nikdo nikam nespěchá, vodní dýmka není cigareta, kterou člověk típne na zastávce cestou do práce, když už mu jede městská. Po chvíli pokukování si přisedají Sajeed a Elham (samozřejmě manželé), se kterým si vyměňujeme čerstvé zkušenosti novomanželů J. Tady se dozvídáme asi nejvíc z běžného života mladých Íránců. Mě třeba překvapilo, že se mě hned Sajeed ptal, zda máme dítě (to není zrovna neobvyklé, na to se nás dříve nebo později ptal každý) a zda si přeji kluka či holčičku, on (a většina íránských mladíků se kterými jsme hovořili) si přeje děvčátko. Opravdu nádherné, uvolněné a pohodové odpoledne. Po čase se k našemu debatujícímu kroužku připojují i teenageři z blízké piknikující rodiny z Shirázu. Zvou nás na jejich piknik, kde se chvíli zdržíme, ale musíme se po 17 hod vrátit do Kabiru, abychom se přestěhovali ze střechy do pokoje. Nakonec nás tam sedí slušný počet a děláme i slušný povyk J. Po cestě parkem vidím skupinku lokálů, jak mažou karty, docela mě to překvapí, neboť jsem myslel, že hazard je koránem zakázán. Ptám se na to Rezy a on mi to potvrzuje, říká mi, že se však karty v parku hrají, neboť parky jsou jakési chráněné území, kde nechodí patroly. Kdyby je však čapli, určitě by z toho měli velké nepříjemnosti.

Spolu s Rezou i taxíkářem po cestě zpět navštěvujeme Esfahánskou specialitku - Manar Džonbán (Třesoucí se minarety). Reza se nejdřív u vchodu strašně rozčiluje nad tím, že si nemůžeme koupit lístky za cenu jako on, ale existují tu holt dvojí ceny (jak je toto možné J !!! ): pro lokály a pro cizince a neliší se zrovna málo. Ale Třesoucí se minarety se mi moc líbí, je to malá mešitka, s typickými dvěma minarety - a v těch je právě jejich výjimečnost. Jeden z nich je přístupný, nahoru vyleze silný maník a rozhoupá minaret (opravdu viditelně) a protější minaret se rozkývá taktéž. Prý to dosud nikdo spolehlivě nevysvětlil, asi je tam tvrdé podloží na měkkém podkladu, kterými se vibrace nějak přenáší … Poté už chceme jet zpět do Kabiru, ale Reza začíná být pěkně rozjetý, pouští v taxíku vlastní kazety (dost nahlas) s dekadentní západní muzikou a začíná povolávat i na holky chodící venku. Omlouváme se a spěcháme do hostelu. Rozhodujeme se, že na zítřejší schůzku už nepůjdeme, stejně jsme chtěli začít prohlídku Esfahánu a Reza vyhrožoval dalšími kolegy, videokamerou (Lenka bez šátku na památku) a bůhví na co by ještě přišel. Po bezproblémovém ubytování (jaký luxus po těch dnech J), si dáváme konečně něco k jídlu a já sedám v Kabiru na Inet, abychom se konečně ozvali domů. Na zítra máme naplánovanou prohlídku hlavních Esfahánských památek a hlavně prodloužení víz.

4.8.2001, sobota

Dnešní den byl další ukázkou pohody Esfahánské. Vstáváme v 9 ráno a vyrážíme k Azadi sq. na prodloužení víz (Esfahán je prý k tomuto účelu velmi vhodné místo). Pěšky míjíme Hossein sq. a nakukujeme do parku s pavilónem Hašt Behešt (Osm rájů), Medresa Čahar Bagh je zavřená L. V pasáži u medresy nakupujeme u sympatického dědy tradiční íránské ubrusy (má velký výběr a jsou levnější než na Chomejni sq.). Po cestě vybíráme ještě pár pohledů a kazety s tradiční íránskou hudbou. Dorážíme k mostu Si-o-se Pol (Most 33 oblouků), kde odpočíváme v čajchůne nad čajem a vodní dýmkou. Přecházíme most a pokračujeme k Azadi sq. busem. Míjíme Esfahánskou univerzitu, úřad lehce nacházíme, úředník je v pohodě - jen neuvěřitelně dlouho louská naše papíry (skoro ho podezřívám, že neumí číst). Dost se diví, že chceme jen jeden den. Dostáváme jen jeden papír, ani razítko do pasu ne, doufám že to bude stačit a nebudou problémy. Ve stanici si umýváme hroznové víno, které jsme si koupili a vzbuzujeme tím zájem mladých vojáků s proklatě nízce zavěšenými samopaly (čerstvé ovoce si kupujeme pravidelně a Lenka ráda experimentuje).

Vracíme se busem opět k Si-o-se Pol a zahajujeme tour po Esfahánských mostech. Příjemným parkem po jižním nábřeží (chvíli se tam válíme na trávníku) přicházíme až k Pol-e Chájů. Přecházíme zpět na severní stranu a chvíli kecáme s chlapíkem co spravuje svůj VW. Zase se mi spouští krev z nosu (už mě to vážně začíná srát) a zastavuji to jen neuvěřitelně sladkou (ale dobrou) zmrzlinou J. Na zastavení krve využiju taky stroje na studenou pitnou vodu, to je výborná věc - stojí na každé ulici a v každé mešitě. Ještě si dáváme pistácie a sladkosti. Dorážíme opět na Chomejni sq., kde navštěvujeme Ali Qapi (z terasy je perfektní výhled nejen na náměstí, ale i celý Esfahán) a Masdžíd-e Emám Chomejní (Šáhovu mešitu). Už se začíná šeřit a náměstí dostává zase jiné dimenze, prostě nádhera. Chvíli sedíme na obrubníku se stydlivým studentem farmakologie Mehdím. V části bazaru kolem náměstí si prohlížíme tradiční esfahánské (proslavené) měditepecké dílny a kupujeme malou měděnou vodárku J. Na Čahar bagh si dáváme pizzu a vracíme se do Kabiru.

5.8.2001, neděle

Ráno se balíme a kletry ukládáme opět do komory. Vyrážíme na obhlídku Čehel Sotúnu (Palác 40 sloupů). Na ulici Chejábun-e Sepah kousek od Chomejní sq. vyměňujeme zbytek USD. Je tu dost veksláků, tak toho využíváme. Svou taktikou zmateného přepočítávání a česko-anglicko-íránskou komunikací veksláka mateme tak, že si zapomíná odečíst svůj "manipulační" poplatek a vyměňujeme vskutku výborně J. Naposledy nasáváme nepopsatelnou atmosféru Emám Chomejní sq. a vyrážíme bazarem směrem k Esfahánské Masdžíd-e Džam´e (Páteční mešitě). Esfahánský bazar je členitý a rozlehlý (ne tak jako teheránský) - spleť uliček, atmosféra, je super. Esfahánský bazar pro nás zůstal tím nejhezčím bazarem co jsme viděli. Ve spleti uliček se nakonec nenávratně a neodvolatelně ztrácíme. S pomocí jednoho mladíka ale opět chytáme ten správný směr. Dáváme krátký odpočinek (hlavně kvůli studené vodě) v jedné měšitě (dokonce během polední modlitby). Konečně dorážíme k Páteční mešitě - je obrovská a nádherná, opravdu skvost islámské architektury. Chvíli si o ní necháváme něco povykládat od esfahánského studenta architektury, který tu "číhá" na turisty a vyrážíme nejdříve na obhlídku obrovských přilehlých prostor mešity - nádherné sloupoví a klenby. Seznamujeme se s tureckým fotografem, který se svým nádobíčkem dokumentuje perly islámské architektury. Sympatický mladý klučina, který neumí ani slovo anglicky nás pouští i do podzemní modlitebny. Vracíme se do Kabiru, loučíme se s Němcem, Danielem a spol. Balíme bágly a zatláčíme slzu - bylo to tu super (kdoví co nás čeká J) a vyrážíme na noční bus do Shirázu.

Po cestě ješte jíme, odpočíváme v parku u pavilonu Hašt Behešt (předvádí se tam skupinka teenagerů, celkem už otravní) a v pasážce u medresy kupujeme ještě nějaké ubrusy (je to pěkný dárek). Další zastávka musí být nutně v čajchůne Si-o-se Pol. Poté odhodlaně vyrážíme na bus, hned na koni mostu nás ale odchytává mladík, který tak prosí ať s ním zajdeme na sklenku čaje, že podléháme. Po úvodních kecech nám sděluje, že je polistou u mravnostního a my se cpeme k východu čajovny J. S úsměvem nám sděluje, že je po službě. Mohammad-Reza je fajn, mrská super Angličtinu (celkem 5 řečí), má široké znalosti, píše básně (nějaké píše cestou busem na terminál a věnuje mi je) a hlavně to je mimořádný íkváč. Brzo narážíme na problémy s naší Angličtinou L, ta jeho je pekelně dobrá. Domlouváme se, že si pojedem koupit lístek na bus a vrátíme se, aby nám v Esfahánu ještě něco ukázal. Pomocí MHD a shared taxi se přesouváme na Sauth bus terminál, kupujeme lístky na 23.00, necháváme v kanceláři společnosti bágly a vracíme se k Pol-e Chájů. Tam nám ukazuje Muhammad věci, kterých si běžný turista nemůže všimnout (je nabitý různými zajimavůstkami). Od Si-o-se Pol se opět vracíme na Sofeh terminál, loučíme se a vyrážíme busem do Shirázu.

6.8.2001, pondělí

Po celonoční jízdě přistáváme na bus terminálu v Shirazu. Taxíkem objíždíme tři hotely. Zakotvujeme v Daria hotelu, nic moc, taková pohodka jako v Kabiru už to asi nikde nebude (po zkušenostech z Darie doporučujeme brát pokoje bez toalet a sprch – lepší když smrdí na chodbě, kam si člověk může v pohodě odskočit). Do 12 chrupkáme a vyrážíme na jídlo. Skopový kebab je dobrý, ale na můj rozdrážděný žaludek je to bez piva velká bomba a ještě dlouho ho cítím v žaludku. Procházíme zkusmo bazar (Bazar-e Vakil), ale ještě je příliš brzy a příliš horko a tak se jdeme ještě prospat do Darie. Odpoledne opět vyrážíme, jako první zkoušíme Mosque-e Karim Khan, "money vizit" dostal 10000 IRR, vydřiduch (Ale je fajn.) Vylézám i nahoru nad jeden íván a rozhlížím se z výšky po Shirázu a jeho okolí. Poté prohlížíme mešitu u bazaru - Vakil Mosque. Vylézám si tam na mramorové schodiště mihrábu. Arg-e Karim Khan je hezčí zvenku než zevnitř. Uvnitř se ukrývá park a až se pevnost opraví, bude jistě krásná a zajímavá i zevnitř. Vyrážíme k Bogh´e-je Šáh Čeragh, což je hrobka bratra Emáma Rezy. Lenka fasuje čádor, v samotném mauzoleu zabloudí do mužské části - ale je to v pohodě, nikdo se nerozčiluje. Je vidět že je to poutní velmi exponované místo. Vevnitř chodí "kropiči", aby tam bylo vůbec dýchatelno. Mauzoleum samotné je fantastické, sklíčková výzdoba rozehrává úchvatnou hru světel v nádherně vyzdobeném interiéru. Nedaleko se nachází Shirázská Masdžíd-e Džam´e (Páteční mešita). Zajímavý je i Chrám boha (Chodáchúne) používaný k ukládání vzácných Koránů. Celkem utahaní se vracíme zpět do Darie.

7.8.2001, úterý

Vstáváme brzy - kolem 7, protože dnes chceme vyrazit do Persepole. Pěšky jdeme na bus terminál a minibusem téměř okamžitě odjíždíme do Marvadašt, městěčka které je výchozím bodem do Persepole. V minibuse vykládáme s pěti studentkami a jedním studentem angličtiny univerzity v Marvadašt, cesta nám rychle ubíhá. Docela mě bavilo, že ženy se mnou nemluvili přímo (byly to typické můry zabalené v čádoru od hlavy až k patě), ale využívali mladíka jako při hře na tichou poštu. Pro přesun do Persepole využíváme shared taxi s vysmátým řidičem, který nám nabízí cucací bonbóny a pořád se směje. Persepole je obrovská a úchvatná. Trochu se necháváme strhnout pocitem "tak tudy kráčely dějiny" a pěkně si to vychutnáváme J. Hned za bránou se k nám připojuje student z Bušehru, je trochu divný a neumí moc anglicky, takže jsme nakonec rádi, že ho kdesi ztrácíme. Ruiny prolézáme celé dopoledne a nakonec nás odtud vyhání narůstající horko. Persepolis nás nezklamala, ale ani nepřekvapila, jsme spokojeni. Taxíkem pokračujeme k Nakš-e Rostam (koukli jsme se jen od plotu - podobnou hrobku jsme viděli v Persepoli a nechtělo se nám dávat tak vysoké vstupné), cestou se ještě zastavujeme u Nakš-e Rajab (vstup volný) u hlavní silnice a vracíme se do Marvadašt.

Minibusem se necháváme vyklopit ještě před bus terminálem v Shirázu u Aliho mešity na Hafezově třídě. Lenka opět fasuje čádor, odkládáme boty a s jedním studentem anglické literatury si jdeme prohlédnout mauzoleum. Opět nádherná sklíčková výzdoba. Student nám překládá první kapitolu Koránu, ale právě začíná kolektivní polední modlitba. Nikdo nás nevyhazuje (i když Lenka je s námi v mužské části), ale raději odcházíme ven na nádvoří. Sotva opouštíme mešitu, spouští se mi z nosu opět krev, ale brutálně (snad i to prase u Wilfreda na zabijačce mělo míň krve, než jsem já nechal v trávě u cesty v Shirázu). Lenka odbíhá pro studenou vodu zpět do mešity a ke mně začínají přibíhat lidé a chtějí mi pomoct. Berou mě do nějakého servisu k tekoucí vodě, ale je teplá. Usuzujeme, že nejlepší bude se vrátit na nádvoří Aliho mešity, kde je mašina na studenou vodu. Hned se ke mně sbíhá náš student s mollou a mladým vyvolávačem. Přináší hned led s citrónem, židli a nějakou vatu. Organizovaně mi provádí první pomoc, ze které úplně vyšachovali Lenku, která teď přihlíží. Krev mi konečně přestává téct, ale všichni svorně tvrdí, že nemohu nikam jít, neboť jsem nemocen (je to jen následek přehřátí v Persepoli a nachlazení na Damavandu). Odmítáme studentovo pozvání domů (na peršanskou vlídnost, pohostinnost a pomoc si opravdu nemůžeme vůbec stěžovat J) a vyrážíme znovu do Háfezova mauzolea. Moc krásný park a klidná čajchůne je ten pravý balzám pro znavené poutníky.

Po odpočinku ve stínu, vyrážíme na terminál zakoupit lístky na zítřejší večer na bus do Bamu. Bus terminál je složen z několika přepážek u kterých operují jednotlivé společnosti, většinou jezdí do konkrétních míst několikrát za den a není problém lístky sehnat. Taxíkem řízeným snad stoletým dědulou se necháváme odvézt do parku Eram Patří místní univerzitě a je super. Hlavně Lenka je nadšená a připisuje kladné body pro Shiráz (ve srovnání s Esfahánem je pro nás trochu zklamáním).

U parku Amir nalézáme pizzerku, kde doplňujeme energii. Při jídle k nám doslova přiskakuje otevřeným francouzkým oknem jeden mladík a lámanou angličtinou chce abychom mu vysvětlili proč jsme se vydali právě do Íránu a zda můžeme porovnat jeho zemi s naší zemí (není první ani poslední). Přemýšlím nad tím, jak většina míň vzdělané (a anglicky nehovořící) Íránské společnosti trpí stále nedostatkem informací a je manipulována oficiální revoluční propagandou. Vracíme se hlavním bulvárem Karím Chán-e Zand a v Darii padáme do postelí.

8.8.2001, středa

Ráno dlouho spíme, balíme kletry, které si schováváme do sklepa. Vyrážíme hledat mešitu Násir al-Molk, nejdříve se ptáme na turistických informacích u pevnosti (jedna ze dvou turistických kanceláří, které jsme v Íránu viděli), ale nakonec nás tam vezou sympatičtí manželé na nákupech autem (vše probíhá klasicky jako u nás: manželka pořád něco brebentí a muž odevzdaně vláčí tašky J). Měšita Násir al-Molk je (alespoň pro mě) nejsympatičtější mešita, kterou jsem viděl. Nezvykle pěkně upravená, se show roomem a pohodová. Na kobercích v modlitebně krásně odpočíváme. Kousek od mešity je Pomerančová zahrada (pomeranče ale ještě nejsou zralé). Pěšky jdeme přes náměstí Astáneh (je tu mešita se sklíčkovou výzdobou a pěknými kamennými okny) přicházíme zezadu ke komplexu Bogh´e-je Šáh Čeragh. Kousek odtud si v mimořádně hnusné pizzerce dáváme oběd (hlad je hlad).

Rozhodujeme se, že zbytek pobytu v Shirázu strávíme v parku Azadí. Sotva znaveni odpoledním sluncem upadáme na lavičku ve stínu v parku, objevuje nás rodina z Mashadu pro kterou jsme velkou atrakcí. Vzájemná komunikace je posunková (byla to sranda). Procházíme celý park, dáváme si dobrý nanuk a zbavujeme se dotěrných prodavačů čehokoliv. Na zpáteční cestě v malém parku debatujeme se dvěma Íránci, vyzvedáváme kletry v Darii a přesunujeme se na bus terminál.

No a tady nám nastávají dobré zmatky, nejdřív rutinně zvládám svoji spouštěnou krev a pak se dozvídáme, že autobus, kterým máme odjet do Bamu nikdy nejel, nejede a tudíž ani nepojede. Ihned nabíhám k okénku naší společnosti a dožaduju se informace, jak je možné, že nám prodali lístek na autobus, který nepojede. Maník, který mi lístek včera prodal si mně nejdřív jako vůbec nevšímá a pak se mnou odmítá mluvit a nechává se dokonce i zapírat (stojí 3m ode mě !?). To už jsem asi křičel (jakou povahu by tohle nehlo?), protože mě chlácholí. Vychází tedy ven a začíná se mnou hledat jinou společnost, která jede dnes večer (opravdu) alespoň do Kermanu. Na nic nečekáme a hledáme sami. Jen mu zdvořile vysvětluju, že nám bude muset vrátit peníze, co jsem mu včera dal. Zajímavá situace, všichni tři lítáme po terminálu a sháníme bus (bylo kouzelné, když ten maník volal přes terminál na Lenku "Mishóó" …). Něco nakonec nalézáme, vrací nám část peněz a rozcházíme se v dobrém. Sotva se usazujeme v busu, už nás lifrují do jiného. Ten už odjíždí, když nás opět stěhují zpět do toho původního (všechno s naší pěknou bagáží) …, zkrátka zmatek nad zmatek. Nakonec však ještě ten večer opravdu do Kermanu odjíždíme.

9.8.2001, čtvrtek

V Kermanu bez problémů přesedláváme na bus do Bamu. V Bamu na terminálu se spolu s nevím kolika lidmi soukáme do shared taxi. Musí nás být asi dost, neboť jen vepředu sedíme čtyři J. Vždycky když chce taximen přeřadit, musí se maník vedle mě nadzvednout (sedí na řadící páce). Kolik jich sedí vzadu nevím, protože se nemůžu ani otočit J. Taxíkář je pěkný démon a fičí si to takhle Bamem asi 110 km/hod starým vychrochtaným Peykanem (značka super íránských vozítek). Ubytováváme se v hostelu Ali Amiry (je skvělý) a vyrážíme k pevnosti.

Nebudu to popisovat, je prostě úžasná, kdo neviděl neuvěří. Jako z Pohádky tisíce a jedné noci. Já si vyloženě chrochtám a okouzleně prolézám spleť uliček až k citadele. Z hradeb je nádherný výhled na oázu Bam a její datlové palmy. Jedinou chybou je šílené horko a vítr z pouště, který je jak obrovský fén zapnutý na maximum. Tohle nemůžeme dlouho vydržet a tak dvakrát končíme v útulné čajchúne pod citadelou (mají tam mňam prima datlové koláčky). Večer jdeme na večeři k paní Amirové, setkáváme se tam s dalším Němcem (jede do Indie), s mladým anglickým párem (vrací se z Číny) a s nějakým (pravděpodobně) Japoncem, ten s námi nekomunikuje (ale zato strašně mlaská J).

10.8.2001, pátek

Ráno se spíme až do 9 hodin a jdeme na snídani k Amirům. Pak se balíme a chvíli se dohadujeme s pohůnkem v recepci o pár datlí, nakonec jsme mu dali 6000 IRR a vzali si celou krabici. Hotel Ali Amiri je super, tak jako celý Bam. Vyrážíme na stanoviště busů, ale ukazuje se, že je to jen kancelář. Kupujeme tedy lístky na 12:00 a taxíkem se přesunujeme na bus terminál. Čekáme na bus do Kermanu. Lenka chytá pěknou rýmu a krátí si chvíli dekódováním perského písma podle názvů měst, no něco pak dokážeme přečíst, ale po těchto zkušenostech mi připadá Angličtina a další evropské jazyky velmi v pohodě … Jen co vyjedeme za Bam do pouště směrem na Kerman, stopují nás lidé z uvařeného a odstaveného busu jiné společnosti, co vyjížděl před námi. Všichni se natlačíme do našeho busu a jede se dál. Po 10 minutách debaty, která nabírá intenzitu mezi řidičem a pohunkem na jedné straně a novými pasažéry na druhé straně to náš řidič obrací zpět na Bam - ukáže se, že noví pasažéři (kteří už jednou lístek zaplatili ve svém autobuse) nejsou ochotni zaplatit znovu v tomto autobuse a řidič demonstruje svoji hrozbu, že je nechá s porouchaným busem v poušti. Po dalším dohadování nakonec ty co nebyli ochotni znovu klopit, hodil na terminál do Bamu a my znovu vyrážíme na Kerman. Pár nových cestujících jsou Balůčové, mají typická pákistánská "pyžama", potají kouří v buse i když je za to pohunek už jednou málem vyrazil z busu. Jeden mimořádně odpudivý týpek si sundává boty a začíná si probírat prsty u nohou - voňavý zážitek J.

Necháváme se vyhodit v Mahunu a hledáme mešitu s hrobkou Nematoláha Válího, básníka, mudrce a súfisty. Musíme zaplatit vstupné, ale požíváme za to privilegia V.I.P., můžeme dokonce na střechu mešity a vylézt na minarety, které jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu - je odtud nádherný pohled do pouště a obzor lemovaný horami. Prohlížíme si i muzeum. V Mahunu budíme docela velký rozruch, sem se přece jen mnoho turistů nedostane. Dokonce jsem se musel podepsat pár mladým dívenkám, inu i to patří k životu nás slavných … J. Na střechu se s námi svezl i Ali Reza - mladý inženýr čehosi se svoji dcerkou, je tu na výletě u tchána. Zve nás k nim domů na pohoštění v jejich početné rodině. Pohoštění je fajn a společně vyrážíme na procházku do Princess Garden. Uhádáme jen jeden lístek pro mne i pro Lenku. Zahrada je pěkná, ale částečně se obnovuje po loňském suchu. Íránec nás poté veze na bus do Kermanu, je ale plný a tak si bereme shared taxi. Ali Reza nám domlouvá cenu, už se šeří a na bus terminál v Kermanu dorážíme už za tmy. Taximen po nás chce víc než domluvenou sumu, poukazuji na dohodnutou částku (tohle je častá finta Íránských taximenů), chce 15000 místo dohodnutých 10000, dávám mu 12000 a rozcházíme se v dobrém.

Kupujeme lístky do Yazdu a téměř okamžitě odjíždíme, poprvé tady musíme označit své bágly popiskem - jak nám je vysvětleno kvůli případné kontrole na check-pointu. Před odjezdem opět napochodují do busu žebračky. V koránu je zaveden institut almužny, v Íránu je to velmi běžné a nikoho to nepohoršuje. Ve všech městech lze také spatřit spoustu různých kasiček vzajemné sociální podpory. Lenčina rýma se v profukujícím autobuse prohlubuje. Jedeme přes noc a čučíme na TV, jde fotbal - hraje Írán s kýmsi v LG cupu. Íránci fotbal (narozdíl ode mě) děsně žerou, třeba Sajeed (z Esfahánu) věděl o českých fotbalistech víc než já … Po fotbale jde v TV silně tendenční klip z Palestiny, není nám při tom v autobuse plném muslimů nejlíp, ale když jsem poočku monitoroval situaci, viděl jsem že nás jenom pozorují, co my na to a zda o tom víme. V Yazdu nás bus uprostřed noci vyhazuje místo na bus terminálu na nějakém kruháku. Zrada - párkrát jsme popošli a už nevíme kde jsme. Navíc Lenka spatřuje potulné psy (v Ásii to opravdu nejsou domácí mazlíčkové), nevypadají moc přívětivě a pod dojmem zážitku, kdy jsme v Bamu viděli pouštní lišky mi s výkřiky: "Vlci, vlci!" málem zdrhla bůhví kam. Přesvědčil jsem ji i sebe, že jsou to naprosto neškodní psi a vydáváme se zhruba tam, kde by měl ležet bus terminál. Nacházíme vlakové nádraží - rarita, v Íránu jich není mnoho a rozhodujeme se, že na trávníku před budovou to přečkáme do rána, i když vím, že bus terminál by neměl být od nádraží daleko. Vartují tu vojáci s kalašnikovama a tak se cítíme hnedle bezpečněji. Kolem 4-té ráno je docela frmol - má odjíždět nějaký vlak (asi do Kermanu). Jeden voják nás už chvíli pozoruje a rázným krokem míří k nám. Obavy jsou zbytečné, ten dobrý muž nás jen přišel upozornit, že jestli chceme odjet vlakem, máme nejvyšší čas, další pojede až za 3 dny J. Zůstáváme sami, snažíme se vydržet do rozednění. Na střídačku spíme.

11.8.2001, sobota

Nádraží se opět plní - přijíždí nějaký vlak, konečná. Bitka čekajících taximenů. Zase zůstáváme sami, jen dva zelení mužíci hlídají prázdné nádraží. Vrací se jeden starý taximen a nechápe, že nikam nechceme. Hodíme řeč a poté co mu říkáme, že jsme z ČR vykřikuje rozjařile: "Dubček, Dubček." Kolem 6-té se zvedáme a na bus terminálu snídáme sušenky. Taxálem se necháme hodit k Aria hotelu, chtějí ale 80000, tak jdeme do Beheští - hnus a smrad za 60000. Bereme blízký mehmanpazir v boční uličce za 35000. Je to asketická díra ve zdi, ale budeme šetřit. Spíme do 12 a pak vyrážíme na průzkum. Hledáme něco k snědku, ale bez úspěchu. Postupně procházíme bazarem (taky moc pěknej) až k Páteční mešitě, kde se nás ujímá Ali - lovec turistů. Kecáme o památkách v Yazdu, vodních kanálech (prohlížíme ten v mešitě - dávám hlídači bakšiš 2000). Ali studuje VŠ elektro a vyzvídá, jestli by našel v ČR práci - není první … Nabízí nám auto a sebe pro výlety kolem Yazdu. Prohlížíme blízkou hrobku potomka Sajjida Džafara a opět hledáme něco k snědku, ale kebabárny u komplexu Amir Chagmag jsou mimořádně odpudivé a tak riskujeme nějakej mixsalát s houskou. Prohlížíme nějakou novější mešitu, přifaří se k nám správce a horlivě nám vše předvádí (bakšiš 2000). Původně jsme se tam chtěli jen prospat, ale není tam klid tak padáme do Jamé, kde na peršanech hodinku chrupkáme. Vyrážíme starým městem na obhlídku Alexandrova vězení - nic moc. Okukujem také blízkou hrobku 12-ti immámů v rekonstrukci. Touláme se starým městem a bazarem, Yazd je prima. S uspokojením sleduji nabídku vodárek a hledáme nějakou čajchůne. Dostali jsme na nějakou tip, ale je to zklamání - je obrovská, studená a plná evropanů. Pohůnek u kterého chci objednat čaj je mimořádně natvrdlý a tak padáme ven. Nedaleko naší kobky nalézáme pizzerku a tak se konečně najíme.

12.8.2001, neděle

Spíme do 8:30 a pak vyrážíme k Temple of Fire. Po prohlídce hledáme backpackerský hostel, který má být poblíž, ale neúspěšně. Sedáme alespoň na chvíli na Inet a posíláme zprávy domů. Vyrážíme směrem k Bagh-e dolat Abad - nejvyšší badgíře v Íránu. Omylem vstupujeme místo do muzea do školy a chvíli kecáme se dvěma školáky. Cestou zpět prohlížíme mauzoleum Emam Zadeh Jafar. V mužské části se se mnou, ač se snažím vypadat nenápadně, dává do řeči nějaký chlapík, Íránec ale ne z Yazdu. Do rozhovoru se přidává i procházející mollá, ten je trošku rezervovaný (snad nedůvěřivý), ale přeje mi, ať se mi Írán líbí atd … Na Beheští Sq. dáváme kuře s rýží, mast, … super. Kousek od naší kobky objevujeme super zaplivanou starou čajchůne. Je tam skupinka lidí z Německa a Švýcarska. Dáváme si polední pauzu v naší kobce a po 16-té opět vyrážíme. Jdeme k turistickým info u Jamé, ale je opět zavřeno. Mělo by tam být i nějaké muzeum deních potřeb, snad zítra ráno … Jdeme k Amir Chagmag komplexu a vylézáme nahoru, já až na minaret - je to neuvěřitelně těsné. Je tu super rozhled na celé město. V blízkém hotelu Amir Chagmag (tip z Bamu) bookujeme pokoj na další noc, musíme už spáchat nějakou tu hygienu. Necháváme tam půlku jako zálohu oproti potvrzení ve fársí. Taxálem jedeme k věžím mlčení za městem. Pro zteč si ale vybíráme špatnou cestu a v sandálech lezeme skály. Dolů už jdeme pohodlnou pěšinou J. Vracíme se na Behešti Sq. a jíme v nedalekém restu, nezvykle čistý a pěkný, příjemný chlapík měl výborný salát. Potom se přesunujeme do objevené čajchůne na čaj a vodárku. Z ulice k nám razí náš starý známý Němec ze střechy Kabiru v Esfahánu. Kecáme a po chvíli se k nám přidává vedle sedící Íránec oblečený poevropsku. Je to matematik na univerzitě v Amstru a přijel se podívat domů. Dobrej kluk a chytrej, hodně nám toho prozrazuje o íránské společnosti. Koliduje to na naší angličtině, jeho je perfektní … Asi po hoďce a půl se rozcházíme. Dobrou noc.

13.8.2001, pondělí

Ráno vstáváme kolem 8-mé a balíme bágly. Vyrážíme směr Páteční mešita na turist. informace. Konečně máme štěstí a je otevřeno. Jsou tam dva milí pánové, evidentně rádi, že mají co dělat. Dostáváme mapu a spoustu informací. Volně vykládáme, ten co mluví anglicky se velmi snaží, aby nám vysvětlil snahu současného íránského prezidenta Chatámího (je z Yazdu) o vstřícnost a porozumění a toleranci směrem ven. Vykládá o tom dlouho a zdá se nám, že mu záleží na tom, jaký budeme mít z Íránu dojem a jak ho budeme prezentovat doma. Vracíme se na Behešti Sq. a nacházíme vodárnu Shesh Badgir. Byla zavřená, neboť je v provozu! Výborný vynález tyhle badgiry - větrné věže, jsou schopny zachytit semenší vánek nad pouští a ochlazovat tak vodu, nebo potraviny (prostě prostor pod komínem) i v letním vedru. Jdeme si dát do čajchúne tradiční jídlo dízí (doporučil nám ho včera íránský matematik). Po úspěšném boji s jídlem (zajímavý způsob konzumace) si kecáme s Hassanem - studentem techniky o podmínkách v Íránu a v ČR, co USA atd … Má dokonce deník, kde si zapisuje postřehy z rozhovorů s cizinci (určitě by zajímal Komité :-) a kde mu taky něco musíme napsat. Vyzvedáváme naše bágly z kobky a přesouváme se do Amir Chabarhag hotelu. Smýváme špínu posledních dní, trochu chrupkáme a odpoledne vyrážíme na nákup vodní dýmky. V jedné novější mešitě riskuju pravou ruku a loupím modlitební kameny. Děláme větší kolečko Yazdem, zakončené v jednom restu výborným salátem a divnou pizzou. Zítra chceme ráno brzo vstát, sbalit bágly a vyrazit do Kashanu.

14.8.2001, úterý

Den začíná celkem slibně, daří se nám (teda hlavně mně) vstát opravdu v 6 hodin, jak jsme si předsevzali. Krátce po 7 jsme na Yazdském bus terminálu. Bohužel nám těsně ujíždí autobus do Kashanu v 7 hodin. Hledáme další bus, u jedné přepážky nám jeden slizoun (jinak jsou íránci sympatičtí lidé) nabízí lístek za 40000IRR na 7:30! To samozřejmě odmítáme. Další jede prý až v 9 hodin. Obíhám další přepážky a objevuji společnost, která nás tam doveze za 10000 IRR. Zrovna když to dojednávám, objeví se ten slizoun a něco gestikuluje a vysvětluje maníkovi u mé přepážky. Maník mění cenu na 40000! Mám chuť vraždit. Slizoun mezitím oběhl na terminálu všechny společnosti a nám už levnější lístek nikdo neprodá. Jelikož jsme se z Yazdu potřebovali dostat, se skřípěním zubů kupujeme lístky do Kashanu na 7:30 za 36000IRR. Jenže na stanovišti busu se dozvídáme, že v 7:30 žádný bus nejede! Jsem mírumilovný člověk a takovou chuť někomu fyzicky ublížit jsem ještě nepoznal. Ovládám se a vracím k přepážce. Slizoun naráz neumí anglicky a ty lístky jsou přece na 9 hodin! Vrrrrrrr!!! Takhle naštvanou jsem Lenku ještě neviděl, celkem mě to zchlazuje - nadala mu česky uprostřed terminálu opravdu ošklivě. Nicméně to je vše, co s tím asi naděláme. Zkracujeme si čas debatou s vysloužilým námořníkem z Bušehru. Láká nás na práci v Íránu, dobře placenou J. Doráží nás tím, že když studuje naše lístky do Kashanu zjistí, že jsou až do Teheránu … Slizoun … i jako trofej by byl moc hnusnej.

Po 11-té konečně vyjíždíme, pozorujeme cestou nekonečnou poušť, zájezdní kebabárny a zaparkované velbloudy J. V Kashanu jsme až v 17.30, sice rychle nacházíme ubytování, ale i tak moc času nezbývá. Zbavujeme se báglů, vyrážíme do ulic a ihned se nás ujímá jeden student medicíny. Zve nás na pohřeb jeho souseda. Lákavá nabídka, ale nevíme do jaké míry je to privátní záležitost a raději odmítáme. Student nám dělá průvodce, je fakt milej a snaživej. Bohužel jeho angličtina má pár vad (začíná každou otázku "How" a v předpřítomném čase uvádí "have" pro jistotu třikrát, používá slovíčka více méně divná a pak mě kárá za neznalost slovíček. My jsme zmlácení po celodenní jízdě busem a v pracné komunikaci Lenka odpadá po 20 minutách. Poctivě s námi obchází všechny památky (Abbasian building, Khan-é Borujerdi, …) a ukazuje nám office, kde si bookujeme lístky na zítra na bus do Teheránu. Konečně se loučíme, jdeme se najíst a mrtví se plazíme do hostelu.

15.8.2001, středa

Vstáváme kolem 7-mé a balíme. Taxálem vyrážíme na bus terminál, ze kterého vyrážíme dokonce o 1/2 hodiny dříve. V Teheránu se rutině šílenou jízdou ve špičce přesouváme ze South bus terminálu na West bus terminál. Tato jízda nás definitivně přivedla k doporučení pro lidi které život nudí, omrzel život, nebo je již nelze ničím překvapit: dopřejte si jízdu taxíkem v Teheránu. Kupujeme lístky do Rashtu a hledáme bus. Docela zmatek, potkáváme český pár který se vrací po 9 měsících z Indie. Konečně sedíme v buse a vyrážíme.

Po cestě zažíváme jednu zajímavou příhodu: v busech jsou u řidiče nádrže na studenou vodu (doplňuje se ledem u pouličních prodejců), kterou buď roznáší pohunek řidiče pro občerstvení za dlouhé jízdy pouští (kalíšky visí nad každým sedadlem) nebo si tam lidé chodí čepnout sami. Tak si to tedy fičíme a pro vodu jsem byl snad jednou, jdu podruhé a nedlouho poté se zvedá velmi vzrušená debata do které se postupně zapojuje snad celý bus. Hádka nabírá na intenzitě, všichni hledí na nás a soused přes uličku prská slova "cháredží" (cizinci) a tak. Íránci jsou velmi příjemní a vstřícní lidé, ale tahle situace byla setsakramentsky nepříjemná. Nakázal jsem Lence ať kouká z okna a ničeho si prozatím nevšímá. Debata nakonec kupodivu postupně odumřela. Jestli šlo o vodu nebo cokoli jiného už jsme se nedozvěděli. Přejíždíme kopce směrem ke Kaspiku a krajina se mění, přibývá zeleně a všudypřítomná žlutá poušť ustupuje. V Rashtu se taxálem přesouváme na stanoviště minibusů do Fumanu. V minibuse se seznamujeme s fajn staršími manželi, nedají jinak a platí za nás lístek. Sedět vedle sebe nás nechají až po ujištění, že jsme fakt manželé. Zvou nás k sobě domů, jsou velmi milí. Z Fumanu se v shared taxi jak jinak než ďábelskou jízdou řítíme do Masulé. Je tma a doufáme že řidič zná cestu perfektně a že nepojede nikdo v opačném směru. Peykan je ďábelské auto. V Masulé se nás jeden maník snaží procpat do hotelu, ale my hledáme mehmanpazir. Jsme odchyceni policistou, kontroluje a opisuje si naše pasy. Lenka zjišťuje směr na mehmanpazir a vyrážíme do kopce. Je to kouzelné stavení, hotová perníková chaloupka. Dostáváme útulný pokojík vybavený jen měkoučkými peršany. Jdeme na večeři (místní specialita), vodní dýmku a do hajan.

16.8.2001, čtvrtek

Ráno se vydáváme na obhlídku Masulé. Je to celkem fajn vesnička v horách, větší turistické centrum kam jezdí hodně Íránců. Musí tam být hezké tůry do okolí. Dopoledne procházíme vesnici, domy jsou vystavěny v celkem příkrém svahu, takže stropy některých domků tvoří terasy a cestičky pro pohyb pěších. Spočíváme nad čajem a nezbytou vodní dýmkou, utrácíme něco rijálů za dárečky a loučíme se se sympatickou chámum. V minibuse do Fumanu se scházíme s trojicí Francouzů, se kterými se vezeme savarí taxi až na bus terminál v Rashtu. Na terminálu je opět tradiční zmatek, nikdo nic neví, takže se po pobíhání a shánění sami usazujeme v busu na Mashad. Za ten kousek do Chalusu platíme 30000 IRR, což se nám zdá dost. Bavíme se s Íránským učitelem, který sedí přes uličku. Říká to řidiči a ten se stašně nasírá. Za chvíli je to ale OK. Bavím se s učitelem až do Chalusu o politice (za šáha prý bylo líp, nad současnou vládou jen mává rukou) a životě v Íránu a v Evropě, je trochu konzervativní a vidím, že nemůže rozdýchat, když vykládám o životě mladých dvojic u nás na hromádce. V Chálusu nacházíme mosáferchune a ihned vyrážíme k moři, po cestě kupujeme jídlo (docela prima sýr). Pobřeží je neuvěřitelně špinavé, všude samý bordel. Nenecháváme se tím však zklamat, usedáme na pódium na kůlech nad mořem a vychutnáváme zvuk moře. Asi hodinku koukáme na moře, popíjíme čaj a kouříme vodárku, super relaxace. Jdeme zpátky a plánujeme zítřejší návrat do Teheránu. Začínáme se silně potit, vzduch se stává nedýchatelným a silně vlhkým. Sotva dorážíme do mosáferchune spouští se brutální liják. Kdo by to byl čekal po 20 dnech v poušti? Dáváme se dohromady, Lenka pere a já balím kletry.

17.8.2001, pátek

Ráno taxálem vyrážíme na místní bus terminál. Pochvíli hledání cestovky (u zatím jediné kterou nacházíme má jet bus do Teheránu až v 15:00) zastavuje před terminálem bus a my do něho hned hupsáme. Jel plný a tak vyfasováváme nejhorší místa vzadu, ale jedeme. Už přes dvě hodiny neustále stoupáme pohořím Elborz směrem na jih. Převýšení je opravdu obrovské, míjíme rozestavěný tunel pod posledním masívem a konečně se přehupujeme přes nejvyšší bod. Myslím že to může být tak 3500 metrů nad mořem a snad i víc. Teď naopak stále klesáme až do Karaje. Nechápu, jak to, že se bus neuvařil. Busy Iran Khordo jsou v licenci Mercedesu a je s nimi lepší pocestování než s Karosami, ač jsou starší, před jízdou jsou vždy čisté a uklizené. Bývají umně vyzdobeny, od sladěných barev po obrovské množství různých cingrlátek a žároviček, obvykle mají i nějaký náboženský nápis (Ya Hossain, …).

V Teheránu se za dohodnutou taxu 30000 IRR necháváme taximenem hodit k bazaru. Taximen je ukecaný, neumí ani slovo anglicky a rozčiluje se, jak to že když jedeme do Íránu, neumíme persky. U bazaru po nás chce 40000 IRR, což odmítáme. Začne dělat divadlo, lidé se shlukují. Vzdávám to a dávám mu dalších 3500, vesele odjíždí. Je pátek, bazar je prázdný. Necháváme své bágly v naší staré dobré známé mešitě Emam Zadeh v bazaru. Hledáme něco k snědku, v restaurace v patře s majitelem který si kvůli nám vzal čistou košili (jsme jediní hosté), si výborně pochutnáváme. Opět musím konstatovat, že takový jogurt jako v Íránu nedělají nikde. Jídlo vydýcháváme na lavičce v parku. S pomocí jednoho ochotného mladíka nalézáme poštu blízko náměstí Chomejního, naštěstí je otevřená. Přijetí pohledů úředníkovi trvá neuvěřitelně dlouho. Procházíme ještě trošku bazar, ale vše je zavřené. Vyzvedáváme si bágly v mešitě a míříme do čajchůne v parku. Užíváme si poslední chvíle v Íránu. S pokladníkem - sympatickým mladíkem s učebnicí Angličtiny v ruce, prohazujeme pár frází, mluvíme i s majitelem a poté s jedním Azerbajdžáncem, který dělá tlumočníka a zve nás k sobě domů na večeří. Škoda, už je totiž čas přesunout se na letište Mehrabat.

Tady utrácíme zbytek riálů, čěkáme na check-in a procházíme pasovou (úředník si nevšiml našeho propadlého víza a tak jsem naštěstí nemusel použít ten papír z Esfahánu). V letadle si ihned objednávám dvojku bílého a pobaveně s Lenkou sledujeme jak se některé Íránky v šíleném tempu zbavují čádorů, někeré mají pod nimi připraveny i celkem odvážné oblečky ...

Pěkné to bylo a stálo to za to …