O Íránu

·         úvod

·         země

·         historie

·         lidé & náboženství

·         města - Teherán, Qom, Esfahán, Shiráz (Persepolis, Nakš-e Rostam, Pasargad), Kermán, Mahun, Bam, Zahedán a hranice s Pákistánem, Kashan, Yazd a okolí, Mashad, Tús, Níšápur, pobřeží Kaspického moře, Tabríz, Hamadán a okolí, Ahvaz, Čogha Zambil, Šuš, Tahte Solejmán, Bušehr, Bandar-e Abbas, Hormoz a další

·         drobnůstky

Úvod

Oficiální název země:                                      Íránská islámská republika (persky Džomhúríje islámíje Írán)

Rozloha:                                                          1 648 196 km2

Počet obyvatel:                                              67  540 002 (1997)

Geografická poloha:                                        jihozápadní Ásie, při pobřeží Perského zálivu a Arabského moře, 31°15´SŠ, 53°30´VD

Podnebí:                                                          pouštní a stepní, průměrná roční teplota v Teheránu od 2°C v lednu do 30° v červenci

Časové pásmo:                                                GMT + 3:30

Hlavní město:                                                 Teherán (6 620 500 obyv.)

Měna:                                                              IRR – íránský rijál = 100 dinárů

Správní rozdělení:                                           28 provincií

Hustota zalidnění:                                            37 obyvatel / km2

Úřední jazyk:                                                   perština

Státní svátek:                                                 11. únor (Den revoluce, 1979)

Rasové a národnostní složení:                       Peršané (55%), Azerbajdžánci (20%), Lúrové a Bachtiárové (10%), Kurdové (8%), Arabové (2%), Turkmenové (2%), Gílánci, Kaškajové, Armeni, Belůčové a jiní. (3%)

Náboženství:                                                  islám (98%, z toho šiité 90%, sunité10 %), kresťanství (1,6%), jiné (0,4%)

Urbanizace:                                                      59%

Průměrná délka života:                                  69 roků

Analfabeti:                                                      27,9%

Nezaměstnanost:                                            9,1%, podle neoficiálních údajů asi 50 %

HDP:                                                                1780 USD / obyvatele (1997)

 

Země

Značnou část této blízkovýchodní krajiny zabírá centrálně položená Íránská plošina, 800–1000 m vysoká. V jejích níže položených částích vznikly pouště (Velká solná pouť,Kavir, Lút), které zaujímají asi třetinu území Íránu. Plošinu lemují pohoří Alpsko-himalájské soustavy. Na severu u pobřeží Kaspického moře se táhne Elbroz s nejvyšším vrcholem Damávand (5771 m n. m.) a Kopet-Dag, na východě Chorasánské vrchy a na západe Zagros (Kúhe Zard, 4548 m n. m.). Nížiny se rozprostírají jen u břehů Perského zálivu a Kaspického moře. Stálé vodní toky jsou jen v západní části (Karun, Safid), ale mají rozkolísané vodní stavy. Největší jezero Urmijské na severozápadě země (slané, rozloha kolísá, maximum 5 900 km2); Íránu patří jižní břeh Kaspického moře. Podnebí je subtropické kontinentální s velkými sezónními rozdíly teplot i srážek, jen na jižním pobřeží podnebí tropické. Roční srážky v pouštích kolem 100 mm, na pobřeží Kaspického moře až 2 000 mm. Rostlinstvo převážně stepní a pouštní.

Írán je agrárně průmyslový stát s významnou těžbou ropy. Má značné nerostné bohatství (ropa, zemný plyn, uhlí, železná ruda, měděná a olovená ruda, sůl, síra, drahé kameny). Průmysl charakterizují jednak moderní odvětví vzniknuté z příjmů z prodeje ropy (hutnictví železa a hliníku, petrochemický průmysl, strojírenství, montáž aut) a jednak se zastaranými technologiemi pracující řemeslnické dílny (přádelny, výroba koberců, potravinářství). Hospodářství je ovlivňováno státními zásahy. Zemědělství nemá rozvinuté, výnosy jsou závislé na závlahách. Hlavní plodinou jsou obiloviny (nejvíce pšenice) luštěniny, cukrová řepa a třtina, brambory, olejniny, bavlník, zelenina, ovoce. Pro rostlinnou výrobu jsou nejvhodnější vlhčí území u Kaspického moře (rýže, kukuřice, bavlník, ovoce, čaj, tabák). V oázách na pouštích a polopouštích je rozšířené pěstování datlí. Příjmy menší časti obyvatelstva zabezpečuje chov zvířat (ovce, kozy, skot). Důležitý je mořský rybolov (jeseter, losos). Významný je export kaviáru připraveného z jiker ryb.

Íránská vysočina se vyznačuje velkými podnebnými rozdíly. Írán představuje pouštní a stepní klima s ubývajícími srážkami ze severozápadu na jihovýchod, jen u Kaspického moře je celoročně vlhko. Průměrná teplota v lednu je 2°C, v červnu 30°C. Pokud tudy budete projíždět v zimě, setkáte se v severozápadní části země u tureckých hranic se sněhem a teplotami pod nulou, zatímco ve východních pouštích u Záhedánu vám už v té době bude na středoevropské poměry nepříjemně teplo. V podstatě se dá říci, že v Íránu se láme klima mezi Evropou a Asií. Zatímco podnebí v severozápadní části Íránu koresponduje s evropskými ročními dobami, střední a jihovýchodní Írán už je na rozdíl od severozápadu mnohem teplejší a sušší a v létě zde budete mít velké problémy s horkem. Nejvhodnější dobou k návštěvě celé země je jaro a podzim. Íránci se někdy chlubí tím, že jejich země má, pokud se jedná o úrodu, čtyři období. Protože zde v průběhu roku klima prochází mnoha různými proměnami, jsou tu totiž jedinečné podmínky pro pěstování téměř všech druhů plodin.

Úředním jazykem je perština (jazyk fársí), silně rozšířená je i íránská turečtina (jazyk ázárí). Perština je západoíránský jazyk, užívá ho asi 30 miliónů osob (v Íránu úřední jazyk). Stará perština (za říše achaimenovské) je doložena již ze 6. stol. př. n. l. v klínopisných nápisech, střední perština (páhlaví, v době poalexandrovské, za dynastie Arsakovců a hlavně Sásánovců) od 3. stol. př. n. l. do 7. stol. n. l., kdy nastala doba proměn jazyka. Za zakladatele klasické nové perštiny se označuje Rúdakí († 940). Pro komunikaci s domorodci je použitelná angličtina, němčina a francouzština, cizím jazykům ale většinou rozumí jen příslušníci vyšších společenských vrstev.

 

Historie

Oblast Íránu byla osídlena přibližně od 2. tis. př. n. l. indoevropskými kmeny, které vytvářely významné státní útvary. Byli to Elamité, Árijci (od nich je odvozen dnešní název Íránu, znamenající v překladu "Země Árijců"), Médové. Peršané sídlili na východ od Babylonie, jejich jazyk byl příbuzný s médským a jejich království bylo podřízeno médské říši.

Médská říše byl starověký stát v 8. – 6. stol. př. n. l. Prvním historicky doloženým vládcem byl Fraortés; doba jeho vlády je však sporná (uvádí se asi 675 – 625 př. n. l.). Porazil prý Peršany a zahynul v bojích s Asyřany. Asi 653 př. n. l. Médii napadli Skythové; jejich nadvládu ukončil 616 př. n. l. Kyaxarés (asi 625 – 585 př. n. l.), který o rok později napadl Asýrii, dobyl Aššur a uzavřel spojenectví s babylónským králem Nabopalassarem II. Spojené babylónské a médské vojsko obsadilo 612 př. n. l. Ninive (severní Mezopotámie se dostala pod médský vliv). Po bojích s Lýdií byla určena jako hranice sfér vlivu mezi oběma státy řeka Halys. Asi v roce 553 př. n. l. využil Kýros II. nespokojenost části médské rodové šlechty a vystoupil proti králi Astyagovi, porazil jej a zajal. Médská říše se dostala do područí Achaimenovců a její území se stalo součástí perské říše.

V 6. století př. Kr. zde vzniklo impérium dynastie Achajmenovců, založené Kýrosem Velikým. Ten roku 550 př. Kr. ovládl médskou říši, dobyl lýdskou říši a zajetím krále Kroisa si podřídil i řecké maloasijské obce. Jeho nástupce Kambužija v roce 526 př. Kr. vítězstvím v bitvě u Pelusia rozšířil perskou říši až do Egypta. Král Dareios (522 - 486) založil perskou metropoli Persepolis a svedl několik bitev s maloasijskými Řeky. Jeho syn Xerxés se pak pokoušel perskou říši rozšířit dále na západ do jihovýchodní Evropy, ale nakonec podlehl řeckým vojskům. Makedonský král Alexandr Veliký roku 331 Kr. perskou říši zničil a vyvrátil její hlavní město Persepolis.

Po Alexandrově smrti byla Persie pod správou Sleukovců, přelom letopočtu byl ve znamení sporů nově ustavené Parthské perské říše s Římany a střídání několika perských dynastií. Roku 224 sjednotil Ardašír z dynastie Sásanovců celou zemi. V 7. století bylo dosavadní náboženství (zoroastrismus – uctívači ohně) vystřídáno islámem v r. 651 (Peršané se později v odboji proti Ummájovcům a Abbasovcům přidali na stranu ší´i). a zbyrokratizovaná říše Sásanovců byla smetena Araby a stala se součástí chalífátu.

Zarathuštrismus – první zjevené náboženství proroka Zarathuštry, podle jeho nauky je světové dění bojem dvou skororovnocených principů, dobra a zla, rovnocených ovšem metafysicky, ne mravně. Tyto dva principy jsou spolu v ustavičném konfliktu. Mravní povinností člověka a podmínka spásy, především posmrtné odměny, je podpora dobré moci a boj se zlem. Křesťanství přičítá samostatnou existenci jen principu dobra a o zlu učí, že je sekundárním zjevem, nedostatkem dobra. V staroíránské nauce je zlo mocí aktivní, odvěkou, na dobru nezávislou. Zoroastrismus je pozdější formou Zarathuštrismu pozbívající principu dualismu.

Abbásovský chalífát postupně ztrácel na významu a oblast byla od 9. století n. l. centrem samostatných států: Táhirovci, Saffárovci, Sámánovci, Ghaznovci, Bůjovci. Vláda arabských chalífů byla definitivně roku 1055 vystřídána nadvládou turecké dynastie Seldžúků, které roku 1220 vyhnaly Čingischánovy mongolské hordy.

Seldžúkové byli turkmenský rod středoasijského původu, který ovládal od 11. do 13. stol. Západní a Střední Asii. Po vládě tzv. Velkých Seldžuků (Alp Arslan a Malikšáh) se jejich říše tříštila do území ovládaných členy vedlejších větví rodu (Seldžuci kermánští, syrští, iráčtí, maloasijští). Od 30. let 11. stol. pronikali ze Střední Asie na západ. Porážka Ghaznovců v roce 1040 jim otevřela cestu do Íránu a Iráku. Jako stoupenci sunny nahradili Seldžuci 1055 ší’itské bújovské poručníky abbásovského chalífy. Na ší’itských Fátimovcích dobyli Syrii a Palestinu (dobytí Jeruzaléma 1070 se stalo jedním z podnětů k vyhlášení křížových výprav do Palestiny). Vítězstvím u Manzikertu v roce 1071 Seldžuci otevřeli Malou Asii turkmenským kmenům; vznikly zde první turecké státní útvary (emiráty a sultanáty). Po Malikšáhově smrti vznikly državy seldžuckých rodin podřízených hlavnímu sultánovi (přímým potomkům Malikšáha) či nezávislé státy jejich vazalů (atabegů), které se při vzájemných bojích udržely do vpádu Mongolů. Seldžuci se zasloužili o prohloubení vojensko-lenního systému, který vytvořil pevné hierarchické vztahy a oslabil moc centrální vlády, spoléhající na rodovou solidaritu kočovnické společnosti. Měli rozhodující zásluhu o rozvoj školství vytvořením vysokých učilišť (madras) se stabilní učební náplní. Vytvořili vlastní íránsko-tureckou politickou, jazykovou a kulturní oblast vedle odlišné oblasti arabské.

Poté vládli Íránu Ílchánové, což byli mongolští místodržící. Mongolové sami přijali islám a rozšířili ho do Mongolska a Číny.

Ílcháni, mongolská dynastie vládnoucí v Íránu, Iráku, Malé Asii a na Kavkaze v letech 1256 – 1336. Založena chánem Hulagu, který byl vyslán svým bratrem, Velkým chánem Möngkem, dobýt “území“ (íl). Po dobytí Alamútu obsadil Irák a dobytím Bagdádu a zavražděním posledního chalífy ukončil existenci abbásovského chalífátu. Jeho postup do Sýrie zastavili egyptští mamlúci. Ílcháni velkým chánům podřízeni do roku 1294. Nábožensky převažoval buddhismus, časté bylo nestoriánské křesťanství; odtud sympatie k nemuslimům a diplomatické a hospodářské styky s evropskými státy i Svatou stolicí s cílem boje proti muslimům. Uvolnění po roce 1294 vedlo ke konverzím k islámu i mezi členy dynastie. Ke konci 13. stol. hospodářská obnova umožnila kulturní rozkvět (hlavní města Tabríz a Marágha v severozápadním Íránu). Konec Ílchánů urychlily boje místodržitelských rodů po smrti chána Abú Sa’ída († 1335) a jejich území ovládly nástupnické dynastie: Džalá’irovci (1336 – 1432 – Ázerbájdžán, západní Írán a Irák), Muzaffarovci (1314 – 93, střední a jižní Írán) a tzv. Serbedárové (1336 – 81, severní a severovýchodní Írán).

V průběhu 14. a 15. století vládli oblasti turecké dynastie Džalájirovců, Karakoyunlu a Akkoyunlu, přerušované vládou Timurovců. 

Tímúrovci, potomci Tímúra, jejichž rod vládl v 15. stol. v Iráku, Íránu a Střední Asii. Tímúrovu říši, rozdělenou původně do dvou částí, spojil v roce 1420 Šáhruch (1405 – 1447). Po smrti jeho syna Ulugbega (vládl 1447 – 49) se v Chorásánu a Afghánistánu vytvořila samostatná tímúrovská država. Její vládci prosluli jako mecenáši umění. Podlehli nájezdům Uzbeků, vedených rodem Šajbán, současně s nástupem Safíjovců (1505 – 06).

Perská říše byla obnovena až zakladatelem dynastie ší´itských Safíjovců Ismaílem I. (1499 - 1523).

Safíjovská dynastie – vladařská dynastie v Íránu (1501 – 1736), turkmenského původu. Její zakladatel šáh Ismá’íl (vládl 1501 – 24) ovládl území odpovídající dnešnímu Íránu. Jeho snahu proniknout do Malé Asie zastavil v bitvě na čaldiránském poli v roce 1514 osmanský sultán Selim I. Státním náboženstvím se stala ší’a. Boje s Osmanci provázely celou dobu vlády šáha Tehmáspa (vládl 1524 – 76) a Abbáse I. Za Abbásovy vlády sídlo panovníka přeneseno z Kazvínu (předtím v Tabrízu) do Esfahánu. Reorganizace armády posílila centralismus vlády, který však byl za jeho nástupců oslaben uzurpacemi místních vládců (chánů). Hospodářství postiženo pronikáním evropských (hlavně britských) obchodních společností. Pod náporem afghánských kmenů vedených Mahmúdem chánem se v roce 1722 safíjovský stát zhroutil; zůstal omezen na území severozápadního Íránu.

K největšímu rozkvětu této říše došlo za Abbáse Velikého (1586 - 1628). Ten mimo jiné navázal diplomatické styky s evropskými mocnostmi. Následovaly danastie Afšárů (Nádir Šáh dobyl Afghánistán a severní Indii) Zandů a Kádžárů.

Nádir šáh, * 22. 10. 1688, † 19. 6. 1747, íránský šáh od roku 1736, obnovil stát Safíjovců v jeho dřívějším územním rozsahu, původně byl ve službách posledních Safíjovců, vítězstvím nad afghánským chánem získal východní území Íránu; na západě získal od Osmanské říše Irák, Ázerbájdžán a Zakavkazsko, v roce 1736 se dal prohlásit šáhem, prosazoval sunnu; odpor ší’itů jej přiměl ke kompromisu ve formě tzv. dža’farského směru, v letech 1737 – 38 podnikl pustošivé válečné výpravy do Afghánistánu a Indie a roku 1739 do Uzbekistánu)

 Kádžárovci, dynastie perských šáhů, území Íránu sjednotil v roce 1796 pod svoji vládu Ághá Muhammad chán Kadžár (1737 – 1797, šáh od 1796)

Snahy Kádžárovců obnovit slávu Persie narazily na ruskou a britskou expanzi, porážky v rusko-perských válkách vedly k územním ztrátám a k zvyšující se hospodářské závislosti na Británii, dynastie byla oslabována vnitřními konflikty (bábitské povstání, perská revoluce 1905 – 11), v důsledku britsko-ruské dohody z roku 1907 byla Persie rozdělena na sféry vlivu a 1925 sesadil R. Pahlaví dynastii Kádžárovců z trůnu.

Rusko – perské války byly vojenské konflikty mezi Ruskem a Persií (1804 – 13 a 1826 – 28 ), vyvolané ruskou snahou o ovládnutí Zakavkazska, zahájeny tzv. perskými taženími cara Petra I. Velikého 1722 – 23. 1801 byla k Rusku připojena Gruzie, po válce 1804 – 13 Dagestán a část Ázerbájdžánu, po válce 1826 – 28 část Arménie a byla vytvořena dnešní hranice, v politickém a vojenském tlaku na Írán pokračoval i SSSR, 1946 – 47 se neúspěšně pokusil o anexi zbylého pobřeží Kaspického jezera.

Po rusko-perských válkách 1804 – 13 a 1826 – 28 se Persie stala předmětem britsko-ruského zápasu vrcholícího smlouvou o rozdělení vlivu v roce 1907. Roku 1907 byla po řadě hospodářských sporů země rozdělena na jihovýchodní britskou a severozápadní ruskou sféru vlivu. Po převratu v roce 1925 se k moci dostal šáh Rezá, který založil dynastii Pahlaví (pojmenované podle starého perského písma, které se používalo před přijetím arabské abecedy v roce 651).

Rezá Pahlaví, * 16. 3. 1878, † 26. 7. 1944, íránský šáh, v roce 1921 stál v čele vojenského převratu proti revolučnímu hnutí a proti dynastii Kádžárovců, 1921 – 23 ministr války, 1923 – 25 předseda vlády, 1925 prohlášen šáhem, stal se zakladatelem nové dynastie Pahlaví, jeho reformy vedly k modernizaci Íránu.

Pod šáhovým vedením se země otevřela světu, došlo ke stavbě silnic, železnic atd. V roce 1935 byl název země změněn z Persie na Írán. Za 2. světové války se orientoval na mocnosti Osy, 1941 po obsazení Íránu britskými a sovětskými vojsky donucen k abdikaci, roku 1943 se zde konala známá teheránská konference. Rezův syn Mohammad Rezá který šáha roku 1941 v čele konstitučně monarchistického státu vystřídal, byl poslední íránský šáh. Vládl v letech 1941 – 79 a uskutečnil řadu sociálních, hospodářských a správních reforem v rámci bílé revoluce  pokračoval v prozápadních reformách.

Bílá revoluce v Íránu, program reforem shora, vyhlášený 1963 šáhem M. R. Pahlavím, obsahoval pozemkovou reformu, privatizaci státního sektoru, kampaň proti negramotnosti, volební reformu, emancipaci žen, směřoval k sekularizaci íránské společnosti, proto narazil na tvrdý odpor šíitského duchovenstva vedeného Chomejním.

íránská krize 1951 – 1953, vnitropolitické a mezinárodní krize v Íránu. V roce 1951 se předsedou vlády stal vůdce opoziční Národní fronty M. Mosaddek (1881 – 1967), který znárodnil Anglo-íránskou ropnou společnost (AIOC) a usiloval o pozemkovou reformu. Snahy Britů i šáha o jeho sesazení ztroskotaly, pokus Mosaddeka zatknout vyvolal lidové povstání a šáh byl nucen uprchnout do exilu; jeho návrat umožnila až armáda, která v srpnu 1953 ovládla Teherán.

Zisky z těžby obrovských zásob ropy ale plynuly do kapes vládnoucí dynastie a západních těžařských společností a necitlivé pokusy o odstranění přísných muslimských zvyklostí vedly ke vzniku náboženské opozice. Druhou protivládní silou se stala politická opozice, požadující na šáhovi více demokracie. Aktivita opozice přerostla v roce 1978 v masové demonstrace inspirované z exilu vůdcem ší’itského duchovenstva ájatolláhem Chomejním. Šáh reagoval represemi, v lednu 1979 jmenoval předsedou vlády Š. Bachtijára a 16. 1. 1979 uprchl ze země do zahraničí, kam si předtím převedl miliardy dolarů. Po návratu Chomejního 1. 2. 1979, který získal obrovskou podporu obyvatel, revoluce zvítězila povstáním v Teheránu. Moci se chopili radikální islámští ší’itští fundamentalisté, popravil šáhovy stoupence, vytvořil teokratický stát a zavedl islámské zákonodárství šarí´a. V březnu 1979 vyhlášena islámská republika. Chomejní se stal doživotní hlavou státu a v roce 1980 prvním prezidentem zvolen Baní Sadr.

ájatolláh - nejvyšší hodnost duchovního imámovské ší’y - ší’ité -, jeho rozhodnutí platí za nezpochybnitelné

Menší část íránské společnosti pak podlehla fundamentalistickým islámským náladám. Byly zavedeny tzv. islámské výbory, které dbají na dodržování revolučního poselství (projevujícího se především v odmítání zahraničních vlivů, cizí kultury a "nemravností" všeho druhu). Jejich členové kontrolují na ulicích zejména mladé lidi, u nichž je předpoklad, že by se mohli odklonit od "pravé víry". Také na školách a v úřadech bývá islámský pověřenec, sledující, aby se mladí lidé příliš nezajímali o západní kulturu (hudbu, filmy, módu atd.). Islámští fundamentalisté upevnili moc v průběhu irácko-íránské války 1980 – 88.

Čtvrtého listopadu 1979 íránští studenti obsadili americkou ambasádu v Teheránu a zajali na 70 rukojmí. Výměnou za jejich propuštění požadovali vydání bývalého šáha, který se léčil na jedné z klinik v New Yorku. Následovali mohutné protiamerické demonstrace a islámská revoluce vstoupila do své rozhodující fáze.

Do střetu se Západem se dostal imám Chomejní poté, co v říjnu roku 1979 přepadly islámské revoluční síly ambasádu USA a jako rukojmí zajaly americké diplomaty. Amerika začala být označována za sídlo ďábla a na zdech íránských domů můžete od té doby spatřit ideologická hesla o tom, že všechno zlo světa pochází z USA. V roce 1980 vypukla osmiletá "válka měst" se sousedním Irákem. Byl to ozbrojený konflikt na Blízkém východě, vyvolaný zápasem o hegemonii v oblasti mezi arabskými nacionalisty v Iráku a islámskými fundamentalisty v Íránu. Záminkou hraniční spor v oblasti Šatt al-Arab. Po íránské revoluci v roce 1978 Irák zpochybňoval íránskou suverenitu nad příhraniční oblastí Chúzestán obydlenou Araby, Írán podněcoval irácké ší’ity k islámské revoluci. Po vzájemných ozbrojených srážkách byla válka zahájena iráckým útokem. Proběhla ve čtyřech fázích: fronta v Íránu v letech 1980 – 82, íránská ofenzíva 1982 – 84, válka tankerů 1984 – 85, operace Faá 1986 – 88. Bojové operace ukončeny v červenci 1988 v souvislosti s kuvajtskou krizí. Irák a Írán uzavřeli v srpnu 1988 mír.

Ájatolláh Chomejní zemřel v roce 1989 nedlouho poté, co vyhlásil klatbu nad spisovatelem Salmánem Rašdím za jeho údajně protiislámskou knihu Satanské verše. Tento rozsudek smrti vztahy Íránu se Západem ještě zhoršil. Prezidentové Rafsandžání a Chátamí se později snažili o jejich postupnou normalizaci a liberalizaci přísného islámského režimu.

Chátamí Sajjad Muhammad, * 1943, íránský politik; liberální představitel umírněného křídla islámského kléru. 1982 – 92 ministr kultury a islámské orientace, od 1997 prezident Íránu.

V rozhovoru pro americkou televizní stanici CNN mluvil Chátamí o potřebě navázání dialogu mezi civilizacemi, v projevu k dvacátému výročí revoluce začátkem února 1999 Íráncům přislíbil "větší demokracii a vládu práva, větší toleranci vůči jiným názorům a životním stylům", o několik dní později poprvé po letech navštívil západ a setkal se a papežem, podporuje umírněné reformy. Írán ale prozatím zůstává v politické izolaci, USA jej označují za sponzora mezinárodního terorismu a pokračuje jeho ekonomická blokáda (v jejímž důsledku je zde dnes pro nezávislého cestovatele poměrně levně). Írán je nezávislý stát, islámská republika. Nejvyšším duchovním a politickým vůdcem islámské revoluce a íránského lidu (valije fakíh) je Sajjad Alí Chameneí; odpovídá za řízení všech duchovních a světských záležitostí; stojí mimo legislativní, exekutivní a právní odpovědnost. Prezident republiky je volen obyvatelstvem na 4 roky. Zákonodárným sborem je jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlis e šúrá e islámí; 290 poslanců, volených obyvatelstvem na 4 roky).

Dobře popsaná historie Íránu je na http://slavomírhorák.zde.cz.

 

Starobylé perské mýty jsou plné neobyčejných bytostí, démonů, draků, bájných hrdinů a neuvěřitelných skutků. Jsou to příběhy napínavé i poučné, dramatické i závažné. Tradují se po generace na rozsáhlém území Střední Asie. Jením z největších hrdinů předislámského Iránu byl Rustem, syn Zála. Jeho život líčí epos s názvem Šahnáme, neboli Kniha králů.

 

Lidé & Náboženství

Íránci jsou velmi přátelští a pohostinní a rádi vám se vším pomůžou (i když konverzaci na desetihodinové cestě autobusem se s jejich omezenou angličtinou brzy stane dost únavnou). Znalost jazyka je však opravdu omezujícím faktorem a směrem k prostému obyvatelstvu klesá znalost angličtiny téměř na nulu. Avšak studenti studující v zahraničí, či vzdělanější Íránci si budou určitě chtít procvičit svou angličtinu, neboť cizinec je stále ještě poměrně rarita. Rádi konverzují i o tématech, které by jste neočekávali (jak se díváte na islám, o režimu, …). Rozhodně neodmítejte pozvání do domácnosti, které není tak nesnadné díky vrozené pohostinnosti íránců získat – můžete se dozvědět velmi mnoho zajímavých věcí a trochu nahlédnout do životního stylu obyvatel (pozor - je těžkou urážkou kritizovat Proroka, jeho rodinu, čí immámy). Nečekejte však dochvilnost, nebo přesné plnění slibů.

Ačkoli přísný pohled Ajatolláha Chomejního vás bude z nesčetných plakátů a obrazů sledovat po celé zemi, oproti sousednímu Pákistánu tady potkáte velmi málo náboženských fanatiků. Průměrný občan se modlí málokdy a oblečením tíhne spíše k západnímu stylu.

Cizinců je v zemi málo. Částečně si za to může Irán sám svou zmatenou vízovou politikou, částečně je na vině obrázek, který si západní svět o Iránu vytvořil. Neustále nás někdo zdraví, chce si s námi povídat. Připadáme si velmi důležití a zajímaví. Někdy je to příjemné, někdy moc ne, ale taková už sláva je.

V pohoří Zágros, které se táhne v délce přes  tisíc kilometrů napříč jihozápadním Íránem, je soustředěna velká část více než milionové populace íránských kočovníků. Těžko přístupné hory se staly doménou kmenů, které do Persie zavály četná dobyvatelská tažení. Dodnes tu v těsném sousedství žijí Lorové, Bachtijárové, Kurdové, semitští Arabové i Kaškajové. Přesto, že snad každá centrální perská vláda usilovala o jejich asimilaci a usedlý způsob života (téměř se to povedlo až Muhammadovi Reza Šáhovi díky jeho pozemkové reformě) stále ještě existují kmeny, žijící tradičním společenským uspořádáním, rodovou sounáležitostí a dávným rytmem migrace po tradičních rodových stezkách, il-rah.

Nejrozšířenějším náboženstvím v Íránu je islám. Je to odevzdání se Bohu, druhé největší světové náboženství (téměř 1 miliarda vyznavačů). Vznikl počátkem 7. stol. v západní Arábii jako přísně monoteistické učení, které hlásal prorok Muhammad, jenž navázal na židovství, východní sektářské křesťanství a staroarabské prvky. Učil, že Bůh postupně prostřednictvím proroků zjevoval lidem svou vůli, ale ti poselství odmítali nebo pokřivili. Proto byl Muhammad vybrán za pečeť proroků a konečné ryzí zjevení – korán – už nebude pokaženo. Islám se rychle šířil, nejprve válečně, později také obchodem a kulturní prestiží (do subsaharské Afriky a jihovýchodní Asie). Přispívala k tomu i jednoduchost jeho věrouky a přehlednost právně etických předpisů. Islám požaduje důslednou víru v jediného Boha, anděly, zjevené Písmo, proroky, poslední soud a vzkříšení. Právní systém upravuje vztahy člověka k Bohu i vzájemné mezilidské vztahy; muslim je povinen dodržovat pět zásad, tzv. pět sloupů islámu (arkán ad-dín). Islámská teologie a právní systém byly propracovány zvláště v 8. – 12. stol. Od 10. stol. se šířily také mystické směry jako duchovní protipól k zemitým příkazům šarí'i (islámské právo). Islám nezná protiklad duchovního a světského, ani instituci církve. Vztah náboženství a státu jako jediného rámce pro společenství věřících (umma) působí někdy napětí. Politické spory o vedení obce vyvolaly již v 7. stol. schizma od sunnitské většiny (sunna) se oddělily teokratická cháridža a legitimistická ší'a. Islám přesahuje meze pojmu náboženství, zahrnuje také společenské instituce a kulturní vzory. Jednotu islámu udržují společná víra, korán, šarí’a a množství kulturních prvků; dnes také mezinárodní politické Organizace islámské konference.

Muhammad, Mohamed, (asi 570 - 8. 6. 632), arabský prorok; zakladatel islámu, třetího monoteistického náboženství. Původem z Mekky, z rodu Hášim z kmene Kurajš. Záhy osiřel a byl vychován příbuznými. Po sňatku s Chadídžou se věnoval obchodování. První zjevení, které obdržel prostřednictvím anděla Džibríla (Gabriela) kolem roku 610, vyzývají k víře v jediného Boha (Alláh), který nevěřící po smrti trestá (Muhammad jako varovatel) a věřící odměňuje (Muhammad jako zvěstovatel radostné zprávy); k jeho prvním posluchačům patřila Chadídža, bratranec Alí ibn Abú Tálib a několik dalších. Jeho učení mířilo proti bohatým mekským rodům a ohrožovalo Mekku jako kultovní centrum západní Arábie. Odpor soukmenovců donutil Muhammada a jeho stoupence hledat útočiště mimo Mekku; to nalezl v Jasribu (pozdější Medína, Město Prorokovo), kam se svými stoupenci odešel (viz též hidžra). V Medíně vznikla pod jeho vedením obec muslimů (stoupenci z Mekky a jasribští Arabové). Jeho vojenské a politické úspěchy v zápase s vnitřními a vnějšími odpůrci islámu přiměly Mekské k jednáním, která vyústila v jejich kapitulaci a k přijetí islámu (v roce 630). Ovládnutí Mekky vedlo k širokému přistupování kočovných kmenů k medínské obci muslimů, k formálnímu přijetí islámu. Muhammad zemřel po krátké nemoci. Vzhledem k tomu, že nikdy neřešil otázku svého nástupnictví, nastal po jeho smrti složitý politický a ideologický boj (viz též chalífát, ší'ité). Později kanonizované Zjevení, které je přímým slovem Božím, je obsaženo v koránu.

Korán, arabsky čtení, přednes; základní kniha islámu; podle víry muslimů autentické, věcné, nestvořené Boží slovo, zjevené proroku Muhammadovi. Výroky byly uchovávány v paměti a sepsány kolem 650 komisí v čele s někdejším Muhammadovým sekretářem. Vznikl tak kanonický text, rozdělený do 114 kapitol (súr). První je fátiha, další jsou řazeny od nejdelších k nejkratším. Nazývají se podle obsahu a dělí se na verše. V záhlaví se rozlišuje, zda jde o súru z mekkánského nebo medínského období; v mekkánských převažuje vzrušená, poetická dikce a eschatologické náměty, medínské súry jsou rozvláčnější a obsahují mimo jiné právní předpisy. Obsah koránu připomíná biblické příběhy, klade důraz na Boží moc a její znamení a na posmrtnou odměnu nebo trest. Text je psán rétoricky působivou prózou, místy členěnou rýmy. Základ islámského myšlení a kultury; jeho kritika není pro muslimy přijatelná. Při výkladech se však využívají víceznačné výroky k různým argumentacím, včetně modernistických. Pro Araby vzor jazykové správnosti a krásy; případné překlady mají jen pomocnou funkci k pochopení arabského originálu.

La illáh illá-lláh – není boha, kromě Boha (je jen jediný Bůh) je nejznámější verš z Koránu

Sunnité, muslimové, kteří (na rozdíl od menšinových ší'itů) uznávají posloupnost historických chalífů a hlásí se k některému ze čtyř pravověrných mazhabů islámského práva. Vedle koránu uznávají i tradici (sunnu). Sunnitismus se zformoval v 7. – 9. století.

Ší'ité, muslimové hlásící se k menšinovému směru islámu (asi 13,5 % věřících). Za hlavu muslimské obce s titulem imáma uznávají jen Alího Ibn Abú Táliba a jeho potomky (Alí byl bratrancem a zároveň zetěm Proroka). Ší’a vznikla schizmatem již v 7. stol., v dalším vývoji se ještě rozvětvila (imámovská ší’a uznává posloupnost 12 imámů, z nichž poslední se skryl a vrátí se jako mahdí - tento směr má od počátku 16. stol. oficiální statut v Íránu)

Chomejního koncepce islámského státu byla založena na vládě duchovenstva, jako jediné zákonné vlády po zmizení dvanáctého immáma. Jen duchovní mají nejlepší znalost práva a jeho výkladu – idžtihádu (existují čtyři zdroje islámského práva - Korán, sunna, idžtihád a spojený idžtihád). A tak jen duchovní teď mohou splnit úkol svěřený Prorokovi – zachovat islámský stát do návratu sktytého immáma. Tato vláda je nadřazena jakékoliv vládě světské, neboť je svěřena od Boha.

Ve skutečnosti je tak nejvyšším představitelem státu Zakladatel islámské revoluce (Chomejní), po jeho smrti jeho nástupce Vůdce islámské revoluce (Chámeneí). Oficiálním představitelem je president (Chátamí), který nyní získává větší prostor a plní funkci předsedy vlády. Zákonodárnou moc má parlament madžles, jehož všechny rozhodnutí musí projít tzv. Radou dohližitelů (orgán složený ze světských a islámských právníků). Soudní moc vykonávají světské soudy - kde nestačí šarí´a, vše ostatní řeší soudy islámské.

Írán za Chomejního koncepci islámského státu, která byla jedna z nejúspěšnějších realizací, zaplatil ekonomickým propadem. A tak i když sposta teokratických principů docela dobře funguje, je současné íránské vedení nuceno přejít na pragmatičtější politiku vymanění se z izolace.

Chomejního má většina lidí ráda, nebo si ho alespoň váží (nebo to alespoň říkají). Nepotkali jsme však nikoho, kdo by vyjadřoval sympatie současné vládě (přesto v posledních volbách Chátamí opět zvítězil).

 

Města

Teherán

Historie - Teherán byla malá vesnička pod svahy pohoří Elborz. Lidmi bylo místo obydleno od neolitu, ale rozvoj Teheránu byl velmi pomalý. Návštěvníci místa v mezi 10 a 13. stoletím jej popisují jako vesnici polokočovných kmenů, kteří si vydělávali na živobytí pomocí loupežných přepadů karavan. Roku 1197 Mongolové založili v blízkosti své centrum Rej a Teherán v jeho sousedství se stal středně prosperujícím obchodním centrem. V polovině 16. století si jej pro svou čistotu, dostatek lovišť a průzračnou vodu oblíbil Safijovský král Tahmasp I. Ten nařídil další rozvoj tohoto místa, stavbu nových domů, karavanserajů a zahrad a dal jej opevnit pevnou hradbou. V pozdním safíjovském období pokračoval rozvoj města, ale nikdy se nestalo tak důležitým střediskem. To se změnilo roku 1758, kdy sem přesídlil Kadžarovský král Karím Chan-e Zand z Šírázu a začal zde budovat královskou rezidenci, ale po porážce svých nepřátel se vrátil zpět do Šírázu. Po jeho smrti roku 1778 nastal v zemi chaos a občanská válka. Po zničení Zandovské dynastie a jejich hlavního města Šírázu a roku 1789 se Teherán stal opět hlavním městem říše. Na počátku 19. století mělo město kolem 50 000 obyvatel. Ve 20. letech 19. století bylo modernizováno a roku 1887 se již ve městě čítá na 250 000 obyvatel.  Ve 20. století nastal rychlý vzestup města, zejména po ropném boomu v 50. letech. Roku 1956 mělo město 1,8 mil. lidí, o 10 let později 2,72 mil. a o dalších 10 let to bylo již 4,53 mil.. V současné době se odhaduje velikost města a nějakých 13.14 mil. Jako všude ve východních zemích je velkým problémem přistěhovalectví z venkova - každého dne přicházejí další tisíce lidí, aby vystavěli domek na okraji města a pokusili se žít z mála, co jim město dá. Jestliže bude tento příliv pokračovat, počítá se, že Teherán se v budoucnu stane jedním z 5 největších měst na světě.

Památky - nejzajímavějším místem k návštěvě je bazar. Ačkoliv nedosahuje takového věhlasu jako šírázský nebo isfahánský, je to nádherné město ve městě s vlastními mešitami, penziony, bankami a vlastní požární stanicí, Vyznat se ve spleti uliček, které jsou rozděleny podle jednotlivých řemesel, je nemožné a může se stát, že strávíte mnoho času pouze hledáním cesty ven. Bazar se zavírá okolo osmé hodiny večer. Pozornost si zasluhují teheránské parky, které zpříjemňují pobyt v zakouřeném městě. V okolí třídy Vali-e Asr, která je, mimochodem, považována za nejdelší na světě, je např. park Sa´i, v centru parky Mellat a Šáhr a mnoho dalších. Parky jsou oblíbeným místem setkání obyvatel Teherán a výborné místo k navázání kontaktů. Za vidění jistě stojí i bývalý Šáhův palác, nyní Národní muzeum. Před budovou jsou zbytky podstavců - všechno, co zbylo z monumentální sochy Reza Chana Pahlavího. Uvnitř jsou údajně největší koberce vyrobené v Íránu. Ve Slavnostní jídelně je koberec 145 m². Větším je ovšem gigantické dílo na schodech Slavnostní haly, které zabírá plochu neuvěřitelných 243 m². Ve městě, 500 m na sever od Chejabún-e Amír Kabír, se tyčí minarety mešity Sepahsalar, vystavěné v polovině 19. století a patří k nejkrásnějším dílům Kádžárovské dynastie. Jestliže slušně a diplomaticky požádáte, může vám být dovoleno vystoupit na minarety, odkud je výhled na dvůr. Kdo by již měl islámských staveb dost, může hledat klid v chrámu arménské křesťanské církve, který se rozkládá na severním konci Chejábún-e šáhíd Ostad Nejatolláhí. Byl postaven v 60. letech a je to již zdaleka viditelná neislámská náboženská stavba. Vstupné je zdarma kromě nedělních bohoslužeb a je zde možné najít Armény. Každoročně, při příležitosti výročí masakru Arménů Turky roku 1922, se odtud koná pochod k velvyslanectví Turecka. V okolí vlakového nádraží v prostoru ohraničeném ulicemi Šuš a Moláví, se nachází stará teheránská čtvrť, která vás vrátí o staletí zpět. Je to snad jediné místo  v Teheránu, kde je ještě možné najít starý Orient s mešitami a  úzkými uličkami. Na západní straně města nechal roku 1971, u příležitosti 2500 let Perské říše (529 př.n.l. ustanovil Kýros Veliký Perskou říši), Muhammad Reza Šáh vystavět monumentální památník Šáhdžad (dnes Azadi Monument), který je jednou z nejlepších ukázek moderní Íránské architektury. Bude to první orientační bod, který spatříte, pokud přijedete na západní terminál nebo přiletíte. Právě u tohoto památníku se v letech 1978-1979 scházeli zástupy lidí, aby dali najevo svou podporu Ajatolláhu Chomejnímu - zde vyvrcholila islámská revoluce. Z jeho vrcholu je vidět smogové mraky nad městem, v lepším případě některé zajímavosti.

Okolí Teheránu - na cestě z Teheránu do Qomu je mešita Imáma Chomejního, která je patrně nejrušnější v Teheránu. Dá se říci, že je to momentálně nejslavnější stavba v zemi a vzpomínka na jeden z nejvelkolepějších pohřbů v dějinách lidstva - zúčastnilo se jej okolo 10 miliónů lidí. Tisíce lidí se sem přicházejí denně modlit a místo je v ustavičném ruchu, ačkoliv nedostavěný prostor uvnitř mešity připomíná spíše veletržní palác. Doprava (autobus 434 z Mejdan-e Imám Chomejní, minibus od vlakového nádraží Terminál-e Raha Ahan - 0,1 USD, nejlepší je vystoupit z autobusu jedoucího z Qomu - již zdálky uvidíte mohutné minarety stavby). V jeho okolí je Behešt-e Zahra, hlavní pohřebiště padlých v Irácko-Íránské válce. Kam oko dohlédne se tyčí němé pomníky, svědkové nesmírného utrpení národa. Telekabin-e Točal - daleko na severu, svahy Elborzu stoupá jedna nejdelších lanovek na světě, která vás vyveze asi do výšky 3100 m pod vrchol Točal po 7,5 km a 35 minut dlouhé jízdě. Vrchol se nachází ve výšce 3933 m nad mořem. Jeho okolí a svahy jsou rekreačním zázemím Teheránu a zejména v pátek je plné lidí. Připravte si dobré boty (zpáteční jízdné na horní stanici ca 2 USD, 1,6 USD pouze nahoru, 1 USD pouze do první stanice, lanovka jezdí pouze v Út, Čt, Pá). Na vrchol Točalu je to asi 3 h od horní stanice lanovky po dobré cestě. Na vrcholu jsou dva úkryty a noc nahoře patří k nezapomenutelným - nezapomeňte i v létě teplé oblečení!

Doprava - Teherán je centrem veškeré dopravy v Íránu - do všech koutů země se rozjíždějí autobusové a vlakové spoje a odlétají letadla do všech letišť v zemi. Platí však zásada všech větších měst - je poměrně snadné se do Teheránu dostat, mnohem těžší je z něj vyjet.

Vlak -  vlakové nádraží je asi 3 km jihozápadně od bazaru a nabízí vlakové spojení do všech koutů země, kam se jen dá po železnici dostat. Obecně platí zásada, že jistá jízdenka je jízdenka koupená předem, a tak pokud chcete jet večer, určitě zkuste na nádraží zajít již ráno. Není možné nechat zde zavazadlo. Vlaky jezdí do Tabrízu, Ahvazu (5 USD, lehátko, 1. třída) a Chorramšaru, Isfahánu (1,7 USD - 2. třída; 2,2 USD - 1. třída), Yazdu, Kermánu a Bandar-e Abbasu a Mašhadu (1,7 USD, 2. třída)

Autobus - jako většina velkých měst na Blízkém Východě, má i Teherán několik autobusových nádraží, většinou poměrně daleko od centra. Na západní (Terminál-e Gharb) přijíždějí autobusy z Turecka, Sýrie, Arménie, Ázerbajdžánu a západního Íránu, včetně západní části Kaspického moře (Rašt, Ardabíl). Od města je vzdálena asi 10 km a leží velmi blízko letiště. Pro dopravu do a z města je nejlepší použít sběrné taxi (1500 USD z Mejdan Imám Chomejní nebo jižního terminálu), ale dá se dostat i autobusem (dojeďte na Mejdan Ferdousí a dejte se západním směrem - ulice vede přímo k pomníku Azadí). Jižní terminál pro autobusy mířícími na východ do Yazd, Kermánu, Zahedánu, Šírázu a Isfahánu, na jih do Ahvazu, Bušehru a na východ do Chorasánu a na východní pobřeží Kaspického moře. Ceny do některých směrů : Isfahán 1,4 USD (7 h), Kermán 3 USD (18 h), Ahvaz 2,7 USD (14 h), Komm 0,5 USD (2 h), Tabríz 2,1 USD (9 h), Maku 2,5 USD (11 h), Rašt 1,1 USD (5 h), Istanbul 20 USD, Mašhad 2,6 USD (14 h), Bandar-e Abbas 4,5 USD, Zahedán 4,6 USD (22 h).

Letadlo -  letecká společnost Iran Air nabízí levné letenky, avšak letadla bývají poměrně obsazena. Při velké rozloze země však není špatné letadlo zkusit, ale je nutno rezervovat letenky až 10 dní předem. Letiště pro vnitrostátní a mezinárodní lety spolu sousedí, a tak není problém se Teheránu snadno vyhnout. Např. let do Mašhadu, což je přes polovinu země, stojí asi 20 USD, Zahedán ca 22 USD. Letadlo se dá použít, jestliže chcete rychle opustit zemi (Zahedánu, Tabrízu)

Doprava po Teheránu - vzhledem k velkým vzdálenostem mezi atraktivním severem města a centrem v okolí bazaru a vlakové ho nádraží, je nutno počítat s dopravou také v Teheránu. Možností je několik. Po otevření by mělo být nejdůležitější metro, které by mělo mít 2 linie - jednu ze severu na jih a druhou z východu na západ a protínat by se měli v centru. Stavba první (severojižní) linie by měla být v nedaleké budoucnosti dokončena. Nejlevnější možností je hustá síť autobusů křižujících celé měst - jsou obvykle velmi levné - jízdenka stojí 200 IRR. Mapu městských linek se mi vypátrat nepodařilo a pokud nějaká existuje, zůstala mi utajena. Budete se muset hodně ptát. Jeden návod je většinou obecný - autobusy jezdí většinou rovně po pravoúhlé síti ulic a pokud se stane, že autobus zahne, není problém se kousek vrátit a počkat si na další zastávce na další tím správným směrem. Trasy autobusových linek se často mění a linky nejezdí stejným směrem tam a zpět

Ubytování - ubytování v Teheránu je, jako v mnoha hlavních městech zhruba dvojnásobně dražší než jinde a sehnat laciné ubytování není zdaleka jednoduché. Většinou je nevýhoda, pokud jedete sami, protože většina levných mosáferchúne má minimálně 2 lůžkové pokoje. Nejlevnější 1 lůžkové pokoje najdete v mehmanpazir Nader na Nasser Chosrou (označeno pouze v perštině, ale na ulici jej každý zná - ptejte se na název hotelu nebo na Mr. Lotfího, 1 lůžkové pokoje 10 000 IRR, 2 lůžkové 15 000 IRR, úschova zavazadel 2000 IRR/den). V okolí Mejdan-e Imám Chomejní (ve směru na ulici Amir Kabir) je několik mosáferchúne a mehmanpazír, z nichž pouze některé jsou označeny anglicky, ale pátrejte po všem, co připomíná recepci hotelu. Cena je obvykle 20 000 IRR za 2 lůžkový pokoj. Vyšší kategorií je např. htl. Farvardin, který má příjemnou atmosféru, leží přímo na začátku ulice Ferdousí u Mejdan-e Imám Chomejní (přímo u hotelu je zastávka autobusu), 1-2 lůžkový pokoj 4 a 6 USD - sgl./dbl., ale hotel má i sprchu. Ještě dražší kategorií je např. htl. Teherán Gol na ulici Amir Kabir 6-8 USD.

Prodlužování víz - Police Department for Allien Affairs (abtá´-e cháredží) je v ulici Kalántárí u Chejábun Karání. Jeďte jakýmkoliv autobusem od začátku ulice Ferdousí před htl. Farvardín, 2. zastávka po Mejdan-e Imám Chomejní. Naproti této ulici je Bank Melli. Prodloužení víza je do druhého dne, obvykle o 7-14 dní. Bank Melli pro zaplacení je na Karím Chan-e Zand v blízkosti arménského kostela. Potřebujete potvrzení o zaplacení 1000 Rls, vyplněnou žádost, 2 foto a ofocenou zadní stranu pasu a víza (vč. vstupního razítka, kopírek je v okolí několik) - než se pojedete, ověřte si tuto adresu (kalante cháredží).

Pošta - hlavní pošta je na Chejábun-e Imám Chomejní, asi 150 m od stejnojmenného náměstí (po pravé straně).

Telefony - hlavní telefonní a telegrafní úřad je nepřehlédnutelnou dominantou Mejdan-e Imám Chomejní. Vchod je však z ulice Naser Chosrou (telefony doleva od vchodu). Záloha 16 USD.

Zastupitelský úřad ČR - naše zastupitelský úřad je v kuče-je Ali Mirza Hassani 15 u Chejábun-e Mirza-je Širází. Pokud pojedete ze zastávky na začátku třídy Ferdousí u htl. Farvardín, vystupte za křižovatkou Mirza-je Širází a Ostad-e Motahhari, kousek se vraťte přes křižovatku a je to první ulice po levé straně. Telefon na 24 hodinovou službu je 021/871 67 20.

Výměna peněz - banky: zdaleka ne všechny banky vyměňují peníze - většinou se budete muset obrátit na centrální úřady bank (Bank Melli, Bank Tejarat, Bank Sepah aj.), které většinou berou i cestovní šeky. Černý trh najdete nejvíce v okolí bazaru nebo na ulici Ferdowsi, ale zde je také nejvíce policistů.

Knihkupectví - Dobré knihy jsem našel v knihkupectvích na Chejábun Chan-e Zand v blízkosti Police Department for Allien Affairs. Kromě velmi nápomocného atlasu hlavního města Teheran Today (17 000 Rls) z nakladatelství Gita Shenasi (typicky modrobílá barva, většinou jsou otočeny navrch v perštině), se dají sehnat také nádherné obrazové publikace o Íránu (od 70 000 Rls)

 

Hlavní město Íránu má vskutku unikátní fascinující charakter. Leží v nadmořské výšce okolo 1200 metrů při severním úpatí mocného pohoří Alborzm. Jeho vrcholky jsou v létě úplně holé a zahalené do mlhy a v zimě pokryté hustou vrstvou sněhu. Do dnešní velikosti vyrostl Teherán během posledních 200 let, když byl ještě na konci 18. století vesničkou s nevelkým počtem domů. V moderní město se Teherán začal měnit po pádu Qajarské královské dynastie. Byly položeny základní kameny nových vládních budov, rekreačních center a universit. Staré domy byly nahrazeny budovami v duchu moderní architektury, což je znát například na obchodech, kinech, hotelech, luxusních rezidencí i na velkolepé budově opery.

Neskutečně půvabný je teheránský bazar. V minulém století se obchody odehrávaly v souladu s islámskou tradicí výlučně tady. Ke koupi tu jsou prakticky všechny druhy komodit za velmi výhodné ceny, samozřejmě pro obě strany. Cesta k nim však vede přes smlouvání, které se tu od vás očekává.

Archeologické muzeum je dalším místem Teheránu, které by rozhodně nemělo ujít vašemu zájmu. V jeho interiérech vás zaujmou texty pocházející z roku 1500 před Kristem i nádherné sbírky islámského umění. Palác Golestan (Palác růží) pochází z 19. století, kdy sloužil jako sídlo Qajarského panovníka. Dnes je skvostným muzeem, v němž naleznete třeba drahokamy posázený Paví trůn vyrobený v Indii. Úžas návštěvníků budí i řada jedinečných miniaturních maleb, cenných rukopisů a sál zrcadel, údajně jediný svého druhu na světě. Vedle paláce stojí mešity Masjid-e-Imam a Mosjid-e-Jomeh. Jsou příkladem skvostné náboženské architektury Qajarského období.

Místem plným obrovského bohatství je Centrální banka (Bank Markazi), ve které se nachází Íránská pokladnice. Trezory obsahují také nejexotičtější světovou výstavu diamantů, rubínů, smaragdů a dalších skvostů. Vystaven tu je i největší drahokam světa Darya-e-Noor a vznešená koruna bývalého šáha. Pokud vás omrzí broušené minerály a cihly ze zlata, můžete uklidnit své rozbušené srdce v některé z četných restaurací či kuřáren, kde si můžete poručit například typický mátový čaj a vodní dýmku s tím nejlepším jablečným tabákem.

Je hlavní město Íránu na severu země; 6,8 mil. obyvatel (1996), 1 270 m n. m. Politické a hospodářské centrum státu. Leží na jižním úpatí pohoří Elborz; suché kontinentální podnebí, v zimě sněhové srážky. Teherán soustřeďuje asi polovinu zpracovatelského průmyslu Íránu. Průmysl textilní, potravinářský, elektrotechnický, obuvnický, sklářský, cementářský, strojírenský. Rafinérie ropy. Dopravní křižovatka; mezinárodní letiště. Archeologické a etnografické muzeum. Dvě univerzity (1928 a 1932) a jiné vysoké školy. Historické památky (palác Kadžárovců z 18. – 19. stol., mešita Selah Sedar), převažuje však moderní výstavba. První zmínka o Teheránu je z roku 1404, v 16. – 18. stol. sídlo perských vládců. Od roku 1785 sídelní město dynastie Kadžárovců, od 1788 hlavní město Persie. 1943 místo konání teheránské konference. Od konce 2. světové války do roku 1979 rychlý ekonomický rozvoj; poté stagnace.

Památky: šáhův palác, monument Azadí (vystavěn v roce 1971, k 2500 výročí Perské říše, 45 metrů vysoký), bazar, mešity, muzea, výlet na Mt. Točal - vyhlídka, výlet k Golestánskému paláci, muzeum koberců, korunovační klenoty aj.

Jinak je Teherán asi nejhnusnější město na světě, je to placka pokrytá příkrovem vedra a hnědooranžového smogu. Vzhledem k tomu co nabízí ostatní města, nemá smysl v Teheránu ztrácet čas (snad jen pro zážitek jízdy teheránským taxíkem – vždy se člověk diví, že to přežil).

Bazar Rheza na rohu ulic Engelab a Vali-e Asr – prodává se tam vse kolem pocitacu a měl by tam být i internet (20000 IRR/hod).

Rey – pevnost kousek na jih od Teheránu, mazuzoleum, hrobky.

Várámín - mongolské stavby kousek na jih od Teheránu, hrobka Aldina

Qom

poutní místo šíitů, úchvatná Zlatá mešita, pouštní městečka (Natanz) směrem na Esfahán

Mosáferchůné („U zkaženého vajíčka“) hned u svatyně Hazrat-é Masuma. Areál svatyně i hrobka nepřístupná pro muslimy, ale bez problémů se dají projít všechny nádvoří, nádhera. Fotí i lokálové, dá se.

Esfahan

Esfahán je jedno z nejkrásnějších měst v Íránu, které nemůže nikoho nechat lhostejným - můžete k němu zaujmout jakýkoliv postoj, ale nemůže vás neuchvátit krása náměstí imáma Chomejního a jedné z nejkrásnějších mešit na celém světě. Ne nadarmo Peršané dodnes o Isfahánu říkají - Isfahán nesf-e džahán (Isfahán je polovina světa). Abbas I. si těžko mohl vybrat lepší místo pro své sídelní město. Ve výšce 1430 m, s příjemným podnebím i v létě, mírným západní větrem a nevysychající řekou Zájende, to vše tvoří velice zdravé klima a přísloví říká : „kdo přijede do Isfahánu, nemůže onemocnět a kdo přijede do Isfahánu nemocen, vyléčí se.“ Klima a památky dělají z Isfahánu právem nejnavštěvovanější město Íránu.

Historie - podle pověsti jsou nejstarší dějiny města spjaty s mytologickým šáhem Farídunem, jehož zmiňuje i Ferdousí ve své Šáhnáme. Podle jiné verze zde stávalo židovské město, které založil biblický král Nabuchonodosor (Nabukadnezar) a další legenda praví, že jej založil až perský král Jazdkird I. z rodu Sasánovců na přímluvu své židovské manželky. Faktem ovšem zůstává, že  název města najdeme již v Ptolemaiových pokladech k mapě tehdejšího světa ve 2. st. n. l. Po dobytí Araby v 7. století se přes město převalily všechny vlny nájezdů tehdejší doby a Isfahán stále zůstával ve stínu slavnějších měst. Nejkrutější scény se zřejmě udály koncem 14. století po dobytí města Timúrem, který zde nechal navršit pyramidu ze 70 000 lebek zabitých obyvatel. Nejvýznamnější období města je však nerozlučně spjato s působením šáha Abbase I. Velikého, který přestěhoval hlavní město právě do Isfahánu. Nechal si zde vystavět plánovitě zcela nové město, které mělo být klenotem říše a takovým zůstává i dnes. Jeho stavitelem byl šejch Baháuddín Muhammad Ámilí, který je přirovnáván ke geniálnímu duchu Leonarda da Vinci. Kromě architektury byl také teologem filosofem, právníkem, astronomem, učitelem, básníkem a především inženýrem a stavitelem. V letech 1600 a 1604 vyslal šáh Abbas I. posly do Evropy, aby zjistil možnosti společného útoku proti Turkům a při té příležitosti navštívil i Prahu. Na jeho dvoře se střídali velvyslanci všech evropských mocností a působili zde významní evropští činitelé - mj. francouzský cestovatel a klenotník Jean-Baptiste Tavernier nebo osobní vyslanec šáha Angličan Sir Robert Sherley, který byl také mj. členem poselstva do Prahy roku 1600. Po smrti Abbase v roce 1629 však nastal postupný úpadek. „Když Abbas Veliký zemřel, přestala Persie prosperovat!, napsal Francouz Jean Baptist Chardin v 17. století. Dílo zkázy dovršili roku 1722 Afghánci, kteří město dobyli, a nechali většinu obyvatel zavraždit včetně posledního krále Safíjovců - Hosajna. Od té doby až podnes se již Íránu nikdy nepodařilo vrátit se na výsluní. Svědkem této poslední slavné éry Persie zůstal právě Esfahán.

Památky a zajímavosti - hlavní třídu Isfahánu tvoří třída Čahár Bagh, 5 km dlouhá a 50 m široká ulice, která protíná město od severu k jihu. Říká se, že její průběh nakreslil sám šáh Abbas. V 17. století tekl uprostřed kanál s mnoha nádržkami a celá ulice byla dlážděná. Kolem ní se soustřeďují parky a některé nádherné architektonické stavby. Jednou mnoha perel v isfahánském náhrdelníku je Medresa Čahar Bagh. První možnost, kde můžete být oslněni nádherou isfahánské modře. Byla založena roku 1710 na přání matky poslední Safíjovského šáha Hosajna, proto se jí také někdy Madar-e Šáh (Šáhova matka). Ta dala také postavit vedlejší karavanseraj, z jehož výnosů byla škola financována, dnes je z něj luxusní Abbasi hotel. Dominantou je modrá kupole se zlatými ornamenty, po stranách lemovaná dvěma minarety. Nádvoří medresy je skvělý příklad harmonie stavitelství, zeleně a vody. Jsou zde platanové stromy s vodní nádrží ´- vše zařízeno pro dokonalý klid a soustředění pro meditujcí studenty. Dále na sever je park s pavilónem Hašt behešt, což v překladu znamená Osm rájů. Stavba je ukázkou pavilónu, jakých bylo v Isfahánu několik, a je obklopena dalším rozlehlým parkem s fontánami. Jeden ze dvou dochovaných z mnoha desítek paláců, vystavěných v Isfahánu se nachází na ulici Chejábun-e Sepah, ústící do hlavního náměstí Mejdán-e Imám Chomejní. Palác Čehel Sotún neboli Palác 40 sloupů je jednou z drobnějších, ale skvělých staveb. Číslo 40 má magickou moc, který v Orientu symbolizuje číslo neurčité - proto je Ali Baba a 40 loupežníků, putování po 40 dnů a nocí a i zde je Palác 40 sloupů, z nichž polovina je postavena a druhá polovina se zrcadlí v bazénu. Nejkrásnější pohled je ráno, kdy zde není mnoho lidí a slunce svítí přes bazén přímo na palác. Pozoruhodná je již u vchodu hra skleněných hranolů a zrcadel, pod níž stával trůn. Palác sloužil šáhovi jako místo pro přijímaní vyslanců a ministrů. Ve velkém sále je malé muzeum různých předmětů denní potřeby od keramiky, mincí, šatů až po Korány, z  nichž jeden byl údajně napsán druhým imámem. Na stěnách dominují velké výjevy ze slavných bitev a šáhových hostin - na některých se jistě podíleli evropští umělci, kteří hledali obživu právě u perského dvora. Malby měly zdrazňovat velikost, velkorysost a moc perských šáhů. V centru města nechal Abbas postavit asi 500 m dlouhé a 160 m široké náměstí - Mejdán-e Imám Chomejní, dříve Mejdán-e Šáh. Jeho velikost je ohromující při pohledu od hlavní brány bazaru na mešitu Imáma chomejního vzdálenou 0,5 km, která se ve velikosti náměstí prakticky ztrácí. Náměstí sloužilo jako hřiště pro polo. Tento sport vznikl právě v Persii, když se vyvinul z původních mongolských her. Odtud se šířil do Arábie, Indie a Číny a poté jej Britové přivezli na západ. Dnes se zde již tento sport provozovat nedá,  protože  na jižní straně náměstí je bazén. Za bílého dne je náměstí téměř prázdné, zato večer se tady schází davy místních lidí na pikniky nebo jen tak na posezení. Dominantou náměstí je Masdžíd-e Imám Chomejní - dříve opět Šáhova mešita. Byla vystavena za neuvěřitelně krátkou dobu - v letech 1611-1638. Šáh Abbas si přál vidět toto dílo ještě před svou smrtí, ale toto přání se mu již nesplnilo (zemřel 1629). Aby se rychlost stavby urychlila, nepoužilo se klasické mozaiky, v té době obvyklé, ale byly použity větší sedmibarevné dlaždice (tzv. haft-rangí), předem vyzdobené. Nejen pro tento účel byly v Isfahánu zřízeny dílny na výrobu těchto dlaždic, z nichž několik zůstalo v okolí bazaru dodnes. Díky snaze o urychlení stavby se však někteří kritici domnívali, že práce nebyly provedeny s opravdovou řemeslnou dokonalostí a použité dlaždice září méně dokonalými barvami. Přesto je možné mešitu přirovnat ke gejzíru modři, který je v každé denní době jiný a neopakovatelný. Svým uspořádáním připomíná slavnou mešitu Bibi Chanum v Samarkandu, postavenou o téměř 250 let dříve. Na náměstí ústí 30 m vysoký otvor ívánu, hrající oslnivou modří a z oblouku vyrůstají tzv. makáme neboli stalaktity (výstupky, visící ze stropu a připomínají jeskynní krápníky). Samotný portál vytváří jakousi jeskyni zářící modrou barvou. Hlavními dveřmi, které byly zasazeny ve stříbře, vchází návštěvníci do dalšího velkého prostoru jednoho ze čtyř ívánů, které lemují nádvoří. Stavba se zde lomí a celá mešita je otočena v úhlu proti náměstí tak, aby byl zachován směr modlitby k Mekce. Centrem je hlavní nádvoří čtvercového tvaru, se čtyřmi ívány v čele každé strany. Všechny ívány jsou vstupem do dalších prostor, zaklenutých kopulemi. Naproti vchodu je hlavní íván s mramorovým mihrábem, výklenekem, který ukazuje směr k Mekce. Nad celým prostorem se klene hlavní kupole se zlatým medailonem s motivem slunce a slunečních paprsků. Zvenku kupole oslní dalším jasem modré barvy dlaždic. Tento prostor střeží dva minarety, které zvýrazňují prostor hlavní kupole. Po stranách hlavní modlitebny jsou vchody do dvou dalších, menších prostor, které jsou pravou oázou klidu se stínem stromů a nezbytnou vodou. Na východní straně náměstí je menší, ale neméně atraktivní Mešita šejcha Loftolláha, pojmenovaná podle Abbasova tchána, světce a kazatele v jedné osobě. Sloužila k osobním modlitbám šáha Abbase, a tak postrádá některé prvky „klasické“ mešity s nádvořím a čtyřmi ívány. Ze stejného důvodu zde chybí i minarety, protože šáh sám věděl, kdy má jít na modlitbu a nepotřeboval hlas muezzina. Nízká kupole však zaujme .již zvenčí svou sytě žlutou barvou, kterou se proplétají bílé a modré ornamenty. Nejkrásnější je však vlastní modlitební sál, který je opět hrou modrých barev připomínajících právě Mešitu Imáma Chomejního. Naproti Loftolláhově mešitě je palác Ali-Qapi (v překladu Vysoká Porta), sídelní palác šáha Abbase. „Vypíná se nad Mejdánem jako vzdušná mýdlová bublina. Jeho sloupoví ve vzduchu jest pták, který se nemohl udržet na zemi a musil se vznést do výšky“, píše prof. Jan Rypka ve svém Íránském poutníkovi. Palác samotný nevypadá na příiš velký a kdo by hledal v Ali Qapi íránské Versailles, bude velice zklamán. Oč stavba ztrácí na velikosti, o to více je vzdušná se sedmi patry a výhledem na celé centrum Isfahánu z horního patra. Nejcennější zůstávají interiéry paláce, přestože značně utrpěly zubem času a válečnými a revolučními dramaty. Přesto se však ještě dnes můžeme obdivovat štukám a arabeskám na stěnách nebo výzdob oken z alabastru, nebo slonoviny. Přední část - portiko - sloužila jako tribuna pro šáha, který tak měl dokonalý přehled o dění na náměstí a mohl z pohodí paláce sledovat polo, koňské dostihy, vojenské přehlídky, průvody nebo všední život na náměstí. V severní straně Mejdun-e Imám Chomejní se otevírá brána do bazaru, který tvoří změť ulic, mešit, karavanserajů, lázní, ale hlavně obchodů a dílen. Umělci a kupci se sem sjížděli z celé Persie, zde bylo centrum vzkvétající říše. Abbas podporoval obchod i řemesla, zejména výroby koberců, tkanin nebo kovového zboží. Výsledky práce isfahánských mistrů lze vidět ještě dnes - na bazaru se stále ozývají dunivé zvuky kladiv nebo klepot jemných nástrojů kovotepců. Hlavní ulice bazaru dovede návštěvníka a k dalšímu skvostu architektury - Masdžíd-e Džam´e (Páteční mešitě), která je průřezem dějin islámské architektury od 11. do 18. století. Za procházku stojí nábřeží řeky Zájende s významnými mosty, přes které ještě před 20 lety vedla běžná doprava a jezdily dokonce i těžké nákladní vozy. Dva konce třídy Čahár Bagh spojuje most Si o Se Pol (Most 33 sloupů) z roku 1602. Měří 300 m na délku a 14 m na šířku. Půjdete-li dále, narazíte na menší Pol-e Ferdosí (Ferdousí), opět z Abbasovského období. Nejslavnější a nejzajímavější  z trojice mostů ze 17. století je bezesporu Pol-e Chájú se dvěma terasami, malou čajcháne a blízkým parkem. Byl dokončen roku 1650. Vždy sloužil více jako místo procházek a setkání než pro běžnou dopravu. Nejstarší most je nejdál od centra města (asi 3 km proti proudu od Pol-e Chájú) - Pol-e Šáhrestan ze 12. století. Jeho zvláštností je mírné zakřivení na nestejně velkých obloucích. Vzhledem k poloze mimo centrum města je procházka k tomuto mostu velmi příjemná. Skupiny topolů doplňují klidnou atmosféru, která je nejromantičtější při západu slunce. Na jižní straně města se rozkláda arménská čtvrť Džolfa. Nazývá se podle města v severozápadním Íránu (dnes hraniční město s Azerbajdžánem). Křesťanská komunita zde byla dominujícím faktorem, žily tady většinou rodiny obchodníků, které sem přilákal šáh Abbas. Zachovalo se 14 kostelů, které je však ve spleti uliček často obtížné najít. Většinou mají formu mešity a pouze křesťanský kříž na kupoli označuje kostel. Nejdůležitější kostel je katedrála Vank, postavená v roce 1664. Je centrem arménské církve v Íránu, ačkoliv na toto právo si dělají nárok také další kostely. Bohaté interiéry jsou vyzdobeny náboženskými malbami s příměsemi evropského, perského a arménského malířství. V areálu se nachází malé arménské muzeum, ukazující historii Arménů v Íránu, ale i jejich krutý osud v Turecku.v průběhu 1. světové války. Asi 7 km od centra města jsou proslavené chvějící se minarety Manar Džombán. Mešita není ani tak zajímavá architektonicky jako spíše svými minarety, které každý pohyb uvádí do pohybu a určitého chvění. Doposud není spolehlivě objasněno, proč k tomuto jevu dochází. V minulosti to bylo přisuzováno svatému knězi, který je zde pohřben. Na jeho náhrobku je arabský nápis: „To jest hrob šejcha-askety, výborného a zbožného a šťastného a bojícího se Boha, ujce Abdulláha syna Mohammada syna Mahmúda Saqla - nechť smilování Alláhovo spočívá na nich! Došel věčného světla dne 27. zillhidže 726.“. Sem přicházejí ještě dnes lidé a pokládájí sem uzlíky z hader, na než píší svá přání. V blízkosti Manar Džombán (1 km dále od centra) je vidět malý pahorek Ateškadé se zbytky zoroastrovského chrámu posvátného ohně ze Sasánovské éry. Z vrcholku je pěkný rozhled na město, ale i na tzv. badgíry, tedy větrné věže, které se zde u některých domů ještě dochovaly. Spojení k Manar Džonbán je nejvýhodnější minibusem od stadiónu na Chejábun Masdžid-e Sajjid, za rohem od hotelu Amir Kabir (500 IRR). Existuje také autobusové spojení z Chejábun-e Šejch Bahá´i (naproti parku u pavilónu Hašt Behešt - 50 IRR).

Vstupné - Imámova mešita 15 000 IRR/10 000 IRR ISIC, palác Ali Kapu 15 000 IRR/10 000 IRR ISIC, palác Čehel Sotún 10 000 IRR, 10 000 IRR/2 studenti ISIC (pouze ve dvou), Manar Džonbán (chvějící se minarety) 10 000 IRR/5 000 IRR ISIC, Atešgah (citadela) 10 000 IRR/5 000 IRR ISIC, arménská katedrála Vank 15 000 IRR

Turistické informace - zřejmě nejužitečnější mapa města, kterou můžete v celém Íránu najít, s anglickými popisky a stručnou charakteristikou nejzajímavějších míst, je k dostání na „turistickém“ bazaru, přehledně označena v angličtině - zřejmě jediná turistická kancelář, kam se vyplatí zajít, ačkoliv mnoho dalších informací se stejně nedovíte.

Doprava –

autobus: (jižní terminál Soffeh), autobusové nádraží severní (Kaveh Terminal) je asi 7 km na sever od řeky a mostu Sio Se Pol, jeďte jakýmkoliv autobusem a budete muset většinou přestupovat na Meidún-e Šohada (POZOR! některé autobusy z Mejdán-e Šoháda jezdí do okolních městeček a vesnic a staví pouze u autobusového nádraží - jestliže zapomenete vystoupit, jako se to stalo mně, prohráli jste a můžete jet mnoho kilometrů za město). Na jižním okraji města začíná fungovat nový Soffeh Terminál, který zřejmě začne sloužit pro směry na jih od Isfahánu). Příklady autobusových cen : Šíráz 7200 Rls (8 h), Yazd 4800 Rls (5 h), Teherán 6400 Rls (7 h), Tabríz 15200 Rls  (16 h), Kermán 8100 Rls (12 h), Zahedán 17500 Rls (21 h), Bandar-e Abbas 12900 Rls (18 h), Kašán 3000 Rls (3 h), Mašhad 18700 Rls (22 h), Ahvaz 11000 Rls (14 h)

Vlak: do Teheránu existuje přímé spojení 3 x týdně - 10 h, 12000 Rls (1. třída), 7000 (2. třída). Nádraží samo je poměrně daleko od města - spojení minibusem z Mejdán-e Imám Hussein nebo taxi (4000 Rls z centra)

Letadlo: Isfahán - Šíráz - cesta nad pohořím Zágros (41000 Rls)

Ubytování - do hostelu Amir Kabir míří drtivá většina turistů, kteří se v Isfahánu zastavují. Leží na hlavní třídě Čaharbagh u stadiónu u křižovatky Tachtí. Pojedete-li autobusem ve směru od Šírázu na Kaveh Terminal, požádejte řidiče o zastavení na místě. Přímo před hotelem je autobusová zastávka a na Mejdán-e Imám Chomejní je to asi 15  minut chůze. Lůžko ve společné ložnici stojí 8000 Rls. Jednolůžkový pokoj 10 000 Rls, 3 lůžkový 25000 Rls. Snažte se přijet ráno - hotel bývá často plný turistů, a to v každém období. Má to výhodu v tom,že zde můžete získat mnoho informací, pokud jedete na východ, do Turecka, ale i jenom po Íránu. Další hotely jsou v okolí mostu Si o Se Pol na jeho severní straně - např. hotel Tus (15 000 Rls/1 lůžko)

Prodloužení víz – (u náměstí Azadí) Chejábun Hezar Džarib asi 2,5 km jižně od Si o se Pol. Pokud pojedete autobusem od tohoto mostu vystupte na druhé zastávce od velké křižovatky s Chejábun-e Nazar - zastávka Universita. Úřadovna je asi 100 m od zastávky p olevé straně, přehledně označena Police Department for Allien Affairs)

Tak tomu říkám pohoda! Jeďte a užívejte si zde pohodu a krásu města. Tady jsme se zdrželi nejdéle. Rozhodně doporučujeme jedno z největších náměstí světa s pěknými mešitami - imáma Chomeiního. Zejména jeho nezapomenutelnou večerní až noční atmosféru, kdy je náměstí poseto Íránci kteří piknikujou, hrajou fotbal a volejbal a dělají spoustu jiných věcí. Vemte si něco na jídlo a běžte se tady válet a uvidíte! Naprosto dokonalé jsou esfahanské mosty se svými čajovnami pod nimi, to musíte taky zkusit. Čechama se to tu jenom hemží, v Amir Kabir hostelu takovou invazi Čechů zažívají snad jen, když přijede zájezd Bivak klubu. Spalo nás tam celých 21!! Prostě až to město uvidíte, tak si povykládáme.

perla iránských měst, světová rarita - třesoucí se minarety, Imámovo nám. s mešitami a paláci, romantika historických mostů nad řekou Zayande, nejhezčí most Poté Khajů,

čajovny na náměstí (jde se tam od bazaru) a další stylová čajovna v mostu Sí-o-sé - Most 33 oblouků,

Shiraz

Kterýsi básník praví : „Qazvíňanky srdce kradou, rty jako cukr mají Tabrízanky, krásou slynou Isfaháňanky, já však se klaním Šírázu“. Šírázské růže, ženy, údajně nejkrásnější perština, těžké víno a datle, to všechno jsou sice atributy velkého města, ale všechny ustupují do pozadí před velikostí dvou největších perských básníků. I když nemáte poezii příliš v lásce, zajděte si ke hrobům těchto dvou básníků a pochopíte, proč v roce 1934 uspořádal šáh velkolepé oslavy na oslavu Ferdousího narození, které se staly národním festivalem, pochopíte zaujetí Íránců pro poezii a možná pochopíte, proč může být poezie krásná.

Počátky historie města se datují do 7. století po dobytí Persie Araby a zničení jednoho z menších center Sasánovců v blízkosti Šírázu - Estachru. Své slávy však město dosáhlo až za Mongolského a Timúrovského období. Tehdy se Šíráz stal obchodním a kulturním centrem. Rozvíjela se zde kaligrafie, malířství, architektura a literatura. Svá poslední léta zde prožil již ve své době opěvovaný básník a místní rodák Sa´dí a 30 let po jeho smrti se zde narodil druhý velikán poezie - Hafez. Umělci šířili slávu Šírázu daleko za hranicemi Persie. Z jejich rukou vyšly nádherné památky v Samarkandu a Ostad Isa, autor výzdoby Tadž Mahalu v Indii pocházel také odtud. Když však šáh Abbas a Safíjovci přenesli své hlavní město do Isfahánu, sláva Šírázu začala pomalu upadat, přestože nadále těžila ze své polohy na cestě z centra Safíjovského Íránu k Perskému zálivu. Ještě jednou se pokusil pozvednout slávu Šírázu Karím Chán, první panovník z dynastie Zandovců, který ustanovil Šíráz hlavním městem Persie roku 1750. Karím Chán chtěl z Šírázu udělat podobné centrum jako šáh Abbas v Isfahánu. Éra Zandovců na perském trůně byla však krátká a roku 1789 bylo hlavní město nově nastupující dynastií Kádžárovců přeneseno do Teheránu a m2sto se opět stalo „pouhou“ zastávkou na obchodní trase do Bušehru. Od 30. let začal Reza Šáh Pahlaví budovat nové město, ale často tím zničil staré paláce a karavanseraje (útulky pro karavany).

Dnes je Šíráz střediskem poutí k hrobům Hafeze a Sa´dího a centrem vzdělanosti s jednou z nejlepších universit v Íránu. Páteř města tvoří třída Karím Chán-e Zand. Uprostřed ní je citadela Arg-e Karím Chán, která by se dala označit jako střed města. Pevnost byla centrem Zandovců. Naproti v malebném parku leží osmihranná budova Muze-je Pars. Byla využívána pro slavnostní příležitosti nebo přijímání královských hostů. Již zvenčí upoutá krásnými mozaikami a neméně zajímavé jsou i malby a kaligrafie uvnitř. Hlavním dekorativním prvkem je právě proslulá šírázská růže. V Šírázu najdeme podle místních obyvatel nejkrásnější bazar v Íránu - Bazar-e Vakíl. Dal jej, jak jinak, postavit Karím Chán a dnes tvoří bludiště ulic a překrásných zákoutí, nádvoří, medres a zejména mešitou Vakíl. Ta byla postavena v roce 1773. Kromě dvou ívánů, zdobených opět květinovými motivy, je zajímavá modlitební místnost s 48 sloupy, každý z nich byl vybudován z jediného kusu kamene. Na straně kibly (modlitební směr k Mekce)  je 14 stupňový mihráb (kazatelna) s mramorovým schodištěm. U jižního vchodu na bazar je dvoupatrový prostor, který sloužil jako čajovna a zachoval si původní atmosféru. Kromě starého bazaru ústí do ulice Karím Chán také Nový bazar (Bazar-e Nou). Na jih od bazaru je poutním centrem Bogh´e-je Šáh Čeragh, hrobka bratra imáma Rezy (Sajíd Mir Ahmada - roku 835 zemřel nebo byl zavražděn právě v Šírázu). Hrobku je možné navštívit bez problémů a obdivovat oslnivé hře zrcadel a bohaté výzdobě interiérů. Nedaleko, uprostřed zbytků starého města, které se postupně mizí, je pozoruhodná stará Páteční mešita (Masdžíd-e Džam´e), která je nejstarší ve městě. Její počátky spadají do konce 9. století, ale díky častým zemětřesením se z její původní struktury nedochovalo prakticky vůbec nic. Na hlavním nádvoří je zajímavostí tzv. Chodáchúne (Dům Boha) ze 14. století, čtvercová budova se čtyřmi nárožními věžemi. Připomíná svatyni Ka´abu v Mekce a sloužila na ukládání vzácných Koránů. Na třídě ajatolláh Dastgheib leží ještě jeden skvost perské architektury 18. století - mešita Násir al-Molk s další ukázkou perského obkládání s květinovými vzory. Kdo by zatoužil po klidu křesťanských kostelů, může v Šírázu zajít na ulici Nobahár, kde byl postaven anglikánský kostel sv. Šimona Horlivce, jednoho z apoštolů, který údajně spolu s dalším apoštolem sv. Judou Tadeášem hlásali křesťanství v Persii , kde také zemřeli. Kostel však připomíná mešitu a pouze kříž na jeho vrcholu dává tušit, že se jedná o křesťanský kostel. Postavili jej Angličané během 18. století, kdy Šíráz, spolu s Bušehrem, patřil mezi místa s největší koncentrací obchodníků ze Spojeného Království. Na sever od řeky Chošk jsou zřejmě dvě nejvýznamnější místa, které navštěvuje nejvíce lidí v Šírázu. Na Bulvar-e Golestán je architektonicky zajímavější hrobka Hafeze. V malém parku je vidět osmiúhlý pavilon, vztyčený v roce 1935. Pod jeho ochranou je vlastní malá hrobka. Na protějším památníku jsou Hafezovy verše. Hrobka je obklopena malou kolonádou, postavenou v 18. století Karím Chánem, a zasazena do parku s nezbytnými bazénky a fontánami. Nejkrásnější je večer, kdy je celý areál nasvícen, nebo v zimě, pokud napadne sníh.

Hafez (1325/26-1389/90) - Šírázský rodák se stal jedním z největších básníků perské historie. Získal klasické náboženské vzdělání - studoval teologii a arabskou literaturu. Patřil k těm, kteří znali Korán zpaměti (odtud pochází i jeho jméno - Hafez, tj. ten, který zná zpaměti korán). Napsal četné komentáře k náboženským otázkám. Prosazuje se však jako dvorský básník v Šírázu, který byl tehdy hlavním městem Persie. Dvakrát však upadl v nemilost, poprvé roku 1358, kdy se vládcem Persie stal Šáh Šudžá, zanícený nepřítel vína a ší´itů - Hafez holdoval vínu a byl ší´itský muslim. Později však byl omilostněn a mohl se opět vrátit ke dvoru. V jeho poezii jsou zobrazen soudobé události, život u dvora v Šírázu. Velký vliv na Hafeze měl súfismus. Největší část jeho poezie tvořily gazely, ve kterých dosáhl takové dokonalosti, že nikdo jiný jej v tomto umění nedostihl. Psal také oslavné kasídy (ódy) na šírázské dvořany, avšak tomuto oboru se věnoval málo a dával v nich větší prostor vlastním názorům. Ve svých básních vyznává lásku k humanitě, opěvování krásy vína, lásky, každodenního života ve vztahu k súfismu. Pro svou jednoduchost, melodičnost, místy až lidovému jazyku a populárním námětům je jedním z nejoblíbenějších autorů perské poezie. Souhrnem jeho poezie je Díván Hafezův.

Dále od centra města se nachází druhé mauzoleum - hrobka Sa´dího. Přestože architektonicky není tak přitažlivá jako Hafezova hrobka (byla vystavena roku 1952), spí Sa´dí svůj věčný sen ve svém „Golestánu“ Růžové zahradě, která obklopuje jeho hrobku. Ani zde nechybí vytesané verše tohoto velkého básníka.

Sa´dí (1181-1291) - plným jménem šejk Mušarrifuddín bin Muslihuddín Abdulláh Sa´di Šírází, získal teologické vzdělání a to ovlivnilo jeho básnickou tvorbu k opěvování krás života, lásky, což mělo působit v kontrastu s tuhým životem v náboženských školách - medresách. Po studiích se zaměřil na súfismus. Další vliv na jeho básně mělo cestování - procestoval téměř celý muslimský svět od Maroka po Indii. Ve svých sedmdesáti letech se usadil ve svém rodném Šírázu a zde na základě svých zkušeností napsal svá největší básnická díla - Gulistán (Růžový sad), Bústán (Vonný sad) a velké množství další příležitostných básní, ódy, epigramy, čtyřverší. V Gulistánu, zřejmě nejslavnějším díle, se pokusil vyjádřit obraz společnosti na základě starých legend, vyprávěných povídek, z denních událostí, vlastních zkušeností a života kolem sebe.

Kromě památek zaujmou v Šírázu zejména parky. Největší je Park Azadí, kde se v pátek schází polovina města na piknik a kde si snadno najdete přátele. Za nejkrásnější považuji Park Eram na západním konci města, který patří universitě. Uprostřed cypřišového háje je malebný palác Eram z epochy Kádžárovců (19. století), díky němuž je možné si připadat trochu jako v orientálních pohádkách (vstup 5000 Rls). Jiný palác ze stejné doby je Pomerančová zahrada - Narandžestán, nazvaného podle stromu, který obklopuje palác. Skvělé malby se najdou na portálu a fasáda je zhotovena z vyřezávaných kamenných desek. Nad vchodem je zrcadlová mozaika a celek tvoří další ukázku překrásné symbiózy přírody a umění. Dnes sídlo Asijského institutu.

Doprava - do Šírázu je možné se dostat autobusem nebo letadlem, železniční spojení je v dlouhodobém výhledu.

Autobus: autobusové nádraží je asi 2 km od centra (pevnosti) přes řeku. Přejděte most a jeďte jakýmkoliv autobusem směrem do centra. Příklady cen: Ahvaz 9500 Rls (10 h), Isfahán 7200 Rls (8h), Yazd 6500 Rls (7 h), Bušehr 4700 (5 h), Bandar-e Abbas 9100 (nepojede-li žádný přímý autobus, můžete přestoupit v Sirdžánu, 10 h), Tabríz 16300 (24 h), Zahedán 15300 (17 h)

Minibusy: směr Marvadašt (východisko pro Persepolis a Nakš-e Rostam) odjíždějí také od terminálu (1000 Rls)

Taxi: můžete si najmout taxi nebo na celý den na výlet do Persepolis, Nakš-e Rostam a Pasargád (80-100 000 Rls, bez Pasargád 30-40 000 Rls)

Ubytování - Šíráz je město, kam směřuje většina turistů přijíždějících do Íránu, a tak výběr ubytování je široký. Pozor! Začínají se zde objevovat lidé, kteří se k vám budou přátelsky hlásit s íránským upřímným „Can I help you? Jestliže se necháte nalákat, dostanete v hotelu „speciální cenu“, která však zahrnuje i provizi vašeho „přítele“. Všechny hotely, které zde uvádím jsou označeny v latince. K nejlevnějším hotelům patří Naved hotel na Chejábun-e Ferdousí, asi 150 m od stejnojmenného náměstí po levé straně. 12000 dbl, 16000 triple, vč. sprchy. Největší koncentrace hotelů je však kolem hlavní třídy Karím Chan-e Zand. V Chejábun-e Rudakí je hotel Toos (asi 30 m po pravé straně od hlavní ulice, 10 000 Rls/sgl.). Naproti v ulici Anvarí je několik hotelů. Hotel Anvarí účtuje 20 000 dbl. a vedlejší hotel Sasán nabízí za tutéž sumu jednolůžkové pokoje. Hotel Darya.

Pošta a telefony - Oba úřady se nacházejí těsně vedle sebe na Chejábun-e 22 Bahman.

Knihkupectví - Malé, ale dobré knihkupectví s anglickými knihami o Iránu, Persepolis a hlavně pohledy je a třídě Karím Chan-e Zand u křižovatky s ulicí Anvarí.

Vstupné - Mauzolea Hafeze a Sa´dího - 10 000 Rls/5 000 Rls ISIC, Muze-je Pars 5 000 Rls

Prodloužení víz - Police department for Allien Affairs (atba´-e charedží) je asi 5 km od Mejdan-e Šoháda v blízkosti ulice Bolvar-e Abiverdi. Jeďte autobusem na západní konec Bulváru Karím Chan-e Zand na Falak-e Džumhuri-je Islámí, přejděte most a za mostem doleva. Asi po 500 m vede ulice doprava a po dalších 200 m je to budova po pravé straně.

Velmi pěkné univerzitní město, které v minulosti soupeřilo s Esfahánem. Své hrobky tu mají velcí perští básníci Háféz a Sádí. Město růží, slavíků a básníků, mešity, medresy, bazar, rajské zahrady .

Památky: Boghé-yé Shah-é Cheragh – hrobka bratra imáma Rézy Sayyeda Mir Ahmada (nádherná) má dvě nádvoří, Aramgah-é Háfez – Háfezova hrobka s pěknou zahradou , Baghé-Eram – botanická zahrada shirázké univerzity (pozor na polední přestávky), večerní Shirázský bazar, bazarem dojít k pevnosti v centru – veksláci, Arg-é Karím Chání, Muzé-yé Párs

Žena, která si přeje vstoupit do mauzolea Šáh-é cherágha, musí být kompletně zahalená. Nestačí dlouhá sukně nebo kalhoty s kabátem a hlava zamotaná v šátku. Před bránou nás vybaví velkým půlkruhovým kusem látky, do jakého se halí ortodoxní Iránky. Vevnitř se ocitáme v úplně novém světě. Stěny a kupole svatyně jsou polepeny mozaikami z malých kousků zrcátek. Zrcadlové ornamenty tříští světlo do tisíců malých světýlek, připadám si skoro jak v království nebeském. Uprostřed chrámu stojí malý svatostánek s ostatky Mir Seyyed Ahmada nazývaného šáhem Čerághem - králem lampy. Madresy Mansurieh - vrata jsou sice zavřená, ale potkáváme před nimi jednoho z Mulláhů a ten nás pouští dál. Uprostřed je bazének s vodou, zahrada s palmami, okolo 400 let staré budovy s nádhernými mozaikami. 130 studentů tu studuje až 30 let podle toho jakého stupně vzdělání chtějí dosáhnout. Učitelé v našem slova smyslu tu nejsou. Starší studenti vyučují mladší. Zkoušky mají dvě části - písemnou a po ní následující ústní disputaci. Mladí studenti teologie žijí v celibátu a bydlí přímo v areálu madresy. Musím uznat, že si pro studium Svaté knihy vytvořili krásné prostředí, malou rajskou zahradu uprostřed vyprahlých a prašných šírázských kopců.

Persepolis (v perštině Tacht-e Džamšíd – Džamšídův trůn, pojmenováno po jednom perském králi)

Bývalé hlavní město staroperské říše leží na velké plošině a nad ní se tyčí vysoký svah, což z ní dělalo prakticky nedobytné místo. Je ohlasem na velké rozšíření Perské říše v polovině 6. století př. n. l. v době vlády prvního krále z Achaimenovské dynastie. O osudech tohoto krále jde pověst, že jeho děd Astyages, měl podle výkladu snu být připraven o moc svým vnukem. Proto, když se narodil jeho dceři Madnane a Peršanu Kambýsovi vnuk Kýros, nařídil svému poddanému Harpagovi, aby toto dítě zabil. Ten to však nechtěl a nechal královské dítě pastýři, kterému se zrovna narodil mrtvý syn. Když Astyages zjistil, že vnuk je naživu, dal zabít Harpagova syna a na jedné hostině předložil k jídlu jeho maso. To však chytrý Harpagos prohlédl a když Kýros dorostl, vyzval jej, aby médského krále Astyaga svrhl. To se mu podařilo a stal se vládcem Perské říše. Postupně si podmanil velké staroorientální říše v Mezopotámii (dobyl mj. Babylón, ale nechal jej stát). Jeho následovníci, zejména králové Dáreios a Xerxes, vystavěli obrovský palác - jeden z vrcholu tehdejší architektury. Kromě velkého sálu Sta sloupů zde byl na tehdejší dobu nevídaný podzemním přivaděč vody. Každého roku se do Persepolis sjížděli vládci všech porobených území, aby perskému panovníkovi složili přísahu věrnosti. Rozlehlost a monumentalita paláce měla sloužit k tomu, aby těmto králům nahnala strach a ukázala moc jednoho z největších panovníků starověku. Ve 30. letech 4. století př. n. l. však byla Persie dobyta vojsky Alexandra Makedonského, který vyhnal z Persepolis posledního panovníka Dáreia III. Říká se, že požár Alexandr založil sám, a to v opilosti, když zapíjel své vítězství nad Peršany. Přestože v následujících staletích byly kameny z Persepole používány obyvateli z okolí na stavby a své přidala i zemětřesení, trosky celého komplexu nebyly nikdy rozebrány zcela. Když byl v 18. století zahájeny archeologické práce, vědci stále žasli nad velikostí bývalého paláce. Dnes je celý komplex restaurován a některé části dávají znova tušit velikost a slávu bývalého centra říše, jehož stavby měly vzbuzovat respekt u panovníků zemí pod kontrolou perského vládce.

Do paláce se vstupuje širokým vstupním schodištěm, které odděluje rovinu okolo od vlastního paláce. Panovníci podrobených území dále procházeli velkou vstupní branou Xerxa - tzv. Bránou národů, zdobenou sochami koní, což byl oblíbený námět ve starověké Persii. Odtud vedla cesta králů na severní schodiště k přijímací síni Apadana. Celý tento palác je obklopen tzv. Průvodem provinciálů, přinášejících dary, obrovským reliéfem z tisíců postav, zvířat a zboží jako další ukázka moci panovníka. Předvádí obyvatele celé říše v krojích, s typickými znaky jejich oděvu nebo rysů - čepice, zbraně, obuv. Každé poselstvo je složeno ze 3-9 lidí, doplněných ukázkami zvířecích darů - nejčastěji koní.

Za Apadanou se tyčí Dareiův a Xerxův palác, které sloužily jako hodovní síň. Na jejich stěnách vystupují další reliéfy, většinou zdůrazňující hrdinské činy králů, zápasy se zvířaty nebo různými stvůrami, alegoriemi zla a nepřátelských sil.

Další velké reliéfy se nacházejí na vchodech ke Síni sta sloupů, trůnní síni, jednoho z největších paláců starověkého světa. Zde jsou většinou zobrazeny zvířata ve vzájemném zápase, symboly dobra a zla. Síň sloužila také jako část královské pokladnice.

Královské dary byly shromažďovány v pokladnicích, z nichž největší byla v tzv. Síni 99 sloupů na jihovýchodním okraji areálu.

Na celý areál shlíží z výšky Artaxerxes III., který je pohřben nad dědictvím svých neslavnějších předků (mj. děd Dáreia III., za jehož vlády Alexandr Makedonský rozvrátil mocnou Perskou říši). Dá se odtud přehlédnout velikost areálu, ale i alej, která sleduje starou cestu, po níž se ubírali králové při cestě k Persepoli.

Persepolis (Takht-é Jamshíd) – Monumentální rozvaliny mohutného města Persepolis dávají tušit moc a sílu, kterou kdysi vládla slavná Perská říše. Jedno ze tří královských měst založil král Dáreios Veliký v 6. století před naším letopočtem, aby v něm pobýval jen krátký čas na jaře a na podzim. Přesto Persepolis vyrostla do nádherné podoby. Bohatstvím přeplněné domy, výstavní třídy, lázně, geniálně vymyšlená kanalizace, to vše tu vzniklo během pouhých několika staletí. Smutným koncem pro Persepolis bylo až vítězné tažení Alexandra Velikého, který se sem vypravil s cílem pomstít zničení athénské Akropole perskými vojáky.

Když ve 4. století Persepolis na hlavu porazil a přinutil hrdé obyvatele pokleknout před ním v prach, znamenalo to pro městu úplnou zkázu. Podle jedné z pověstí bylo třeba pěti tisíc velbloudů a dvojnásobného počtu mezků, aby odsud byly odvezeny všechny cennosti, zlatem počínaje a krásnými stříbrnými nádobami konče. Nic z toho však není proti tomu, jaké tu zbyly historické památky, penězi nedocenitelné.

Archeologické průzkumy tu začaly už ve třicátých letech 20. století, aby nebyly dodnes úplně dokončené. Už první práce vyrazily archeologům dech. Narazili totiž na obrovskou královskou rezidenci o rozměrech přibližně 300 krát 450 metrů, jejíž součástí byla dokonale promyšlená soustava kanálů a vodovodů. Po širokých schodech sem mohli vjíždět i velbloudi a bohatě zdobená koňská spřežení. Z nápisů odborníci vyčetli, že komplex nechal postavit nástupce zakladatele Persepole Xerxes I., i to, že byla navržena jako místo úžasných královských ceremonií. Důkazem toho je například impozantní audienční sál s mohutnými sloupy, do něhož se vešlo kolem desíti tisíc lidí. Jeho stěny i střecha byly zdobeny zlatem, drahými kameny a slonovinou, aby byla vzdána čest tak významnému králi tak významné říše. Z těchto časů je také v Persepoli dodnes zachována řada působivých nápisů, obrazů i skulptur, například zástupy velvyslanců s dary.

V Persepolis je muzeum – prý nemá cenu tam chodit, to co venku,

Nakš-e Rostam

Asi 4 km od Persepoli si největší vládcové Achaimenovské říše nechali zbudovat své monumentální hrobky. Již zdálky jsou viditelné velké plochy ve skále, ze které vystoupí čtyři hrobky velmi podobného rázu. Předpokládá se, že v těchto hrobkách jsou pohřbeni Artaxerxes I., Xerxes, Dáreius I. Veliký a Dáreius II. Spolehlivě se však ví pouze o Dáreiovi I., který je pohřben ve druhé hrobce zprava při pohledu od vchodu do areálu.

Pod hrobkami jsou vykresleny reliéfy, zobrazující historické momenty z dějin Perské říše nebo činy a moc pohřbených králů.

V hrobkách se dochovaly některé nápisy, podle jednoho z nich byla identifikována hrobka Dáreia I.

“Když Ahuramazda (nejvyšší Bůh zoroastrismu, ztělesňující dobro, pozn. aut.) uviděl tuto zemi v nepořádku, odevzdal mi ji. Udělal mne králem. Já jsem král. Milostí Ahuramazdovou jsem ji zasadil na její místo. Co jsem jim řekl, to učinili, jak bylo mou vůlí. Jestliže uvážíš to, jak bylo mnoho krajin, které král Dárajavauš (Dáreuis I., pozn. aut.) držel, pohleď na obrazy postav, které nesou trůn. Tak to zvíš, pak se ti rozjasní, že kopí perského muže daleko dospělo, pak se ti rozjasní, že perský muž i daleko od Persie bitvy vybojoval“

V areálu se nachází také malý zoroastrovský chrám Ka´aba Zardošt (Kamenná věž), ve kterém hořel jeden z nesčetných posvátných ohňů, roztroušených po celé Persii. Podle pověsti zde měla být přechovávána Avesta, svatá kniha zoroastrovců.

V blízkosti Persepole se nachází i další významná památka, skála Naqše-Rustem. V jejích útrobách jsou vytesány čtyři hroby. Jeden patří samotnému zakladateli Persepole Dáreiovi Velikému. Ve zbývajících jsou zřejmě jeho následovníci. Nedílnou součástí jsou vytesané obrazy služebníků a vůbec celého obrovského bohatství, jímž panovníci oplývali. Před skalním pohřebištěm stojí chrám ohně, zasvěcený zdejším bohům. Za Perské říše tu totiž vzniklo náboženství, které založil prorok Zarathuštra. Proto se památkám říká také zarathuštrovské.

Doprava - Nejvýhodnější možností, jak se dostat na Persepolis, je minibus do městečka Marvadašt (40 min, 1000 IRR) a odtud sběrné taxi (1000 IRR) nebo taxi (3000 IRR - smlouvat) k Persepolis, z Šírázu vyráží dolmusy z terminálu jakmile se zaplní

Doprava k Nakš-e Rostam je komplikovanější. Nejvýhodnější se jeví varianta jet nejprve k Persepolis, odtud se dá jít pěšky k Nakš-e Rostam (asi 4 km) a zpět vyjít zpět na hlavní silnici a stopovat auta, sběrné taxi (1000 Rls) nebo minibusy (500 Rls). Od Persepolis je také možno vzít si taxi (6000 Rls po smlouvání s dopravou k Nakš-e Rostam, čekáním na místě a dopravou zpět do Marvadaštu). Totéž vyjde z Marvadaštu na 10 000 Rls po smlouvání. Taxi na celý den - viz Šíráz

Ubytování - Pominu-li širák, není mnoho dalších možností a je lepší vyrazit si na výlet ze Šírázu.

Vstupné - Persepolis 15 000 Rls (slevy se neuznávají), Nakš-e Rostam (10 000 Rls - 1-2 osoby, 5 000 Rls ISIC)

nacházejí se zde 4 hrobky perských králů vytesané do skály - Daria I, Artaxerxe a Xerxe I a Daria II. Pod hrobkami najdete vytesané reliéfy z doby Sasánské dynastie, pravděpodobně oslavující vítězství sasánského krále Shárpa nad románským dobyvatelem Valeriánem v 3. století n.l.. A navíc zde stojí stavba považována za zoroasteriánký chrám ohně. Rozhodně je to slušná podívaná zpestřená pobíhajícími agamami. Dostanete se tam - viz. Persepolis.

Persepolis je nějakých 60 km od Shirazu, o dalších 6 km dále je Naghsh-é Rostam a když přidáte ještě 70 km, tak se dostanete až do Pasargadu. Nejlepší variantou, jak se tam dostat z Shirazu, je potkat nějakého dalšího cizince (pokud je vás málo) a najmout si taxík s řidičem na celý den (ty 3 USD v přepočtu opravdu nikoho nezabijou). Vlezné bylo 20 000 riálu (Íránci platí všude symbolické vstupné, zde tuším 1000 riálů), bohužel se nám nepodařilo prosadit slevu s ISICem, ale v Naghsh-é Rostamu (1/2 5000 riálů) a Pasargadu (1/2 7500 riálů) už ano. Otevřeno je od 7:30. Je lepší přijet hned ráno, není ještě vedro a dobře se fotí.

Kousek odtud jsou nomádské stany, nomádi jsou fajn, souhlasí s focením …, zvou na čaj.

Pasargad

Asi 130 km od Šírázu si Kýros Veliký postavil své hlavní město. Jeho syn Dáreius I. zde postavil velký palác, ale své hlavní sídlo přenesl do Persepole.

Místo je dnes mnohem méně zachovalé, než Persepolis, ale přesto stojí za návštěvu, už pouze pro hrobku Kýra Velikého, zřejmě nejzachovalejší stavbu celého areálu. Asi 1 km odtud jsou zbytky tří paláců, kde jsou vidět zbytky sloupů. Kýros si po vzoru asyrských a babylónských panovníků nechal okolo paláce vybudovat velký park se stromy a zvěří. Odtud vzniklo slovo paradise (ráj), které původně označovalo oboru, park a z perštiny se přes řečtinu (Řekové u Peršanů velmi obdivovali tyto parky) se dostal do evropských jazyků. Zbytky terasy na severovýchod odtud se nazývají Trůnem matky Šalamouna (tacht-e madar-e Sulejmán) a ještě o něco dále na severozápad jsou zbytky oltářů na posvátném okrsku.

Doprava - Nejvýhodnější je minibus ze Šírázu (3000 Rls). Vesnice Pasargád je na jih od Kýrovy hrobky - asi 15 minut chůze.

Vstupné - 10 000 Rls/5 000 Rls ISIC

Hlavní město v době Achaménské říše (559-330 př.n.l.) bylo v Pasargadu (no upřímně řečeno, je to zbytečná cesta, na ohromných hektarech je toho šeredně málo), ale v roce 512 př.n.l. Darius I (Velký) začal stavět majestátný palácový komplex (Persepolis), který sloužil jako "letní hlavní město". Stavba trvala přes 150 let, běhen níž se u moci vystřídala řada králů - Xerxes I a II, Artaxerxes I, II a III. Persepolis byl zničen Alexandrem Velikým v roce 331 př.n.l.. Historikové se dodnes dohadují, zda zničení bylo náhodné, nebo mělo vztah k podobnému činu Xerxe v Aténách. Přesto zde něco zbylo a stojí to za vidění. Íránci si tuhle památku nesmírně považují.

Kerman

Hlavní město stejnojmenné provincie, která je proslavena pěstováním pistácií (zejm. v okolí města Rafsandžánu), je často opomíjeno pro méně významnou historii a malé množství památek ve srovnání s tradičními centry Íránu - Isfahánem, Šírázem nebo Yazdem. Zcela jistě však neprávem. Pro svou nadmořskou výšku asi 1750 m má poměrně přijatelné klimatické podmínky i v létě, přestože je obklopeno pouští. Kermán může přinejmeněím posloužit jako základna pro návštěvu památek v jeho okolí - Bam, Mahun.

Přestože bylo založeno již v Sasánovském období (3. století n. l.), po velkou část období bylo pouze malou zastávkou na trase z Indie do hlavních center Persie. Bylo však největším městem v okolí a to z něj udělalo centrum jedné z nejchudších a nejpuštějších provincií v Íránu, téměř dvakrát větší jak Česká republika.

Centrem města je bazar, dnes jedna hlavní třída, na kterou navazují malé uličky, tvořící kolorit starého města. Kolem bazaru je shromážděno prakticky všechno zajímavé. Pokud jste neměli možnost navštívit lázně, zkuste právě na bazaru Hammum-e Ibrahím Chan. Je však pouze pro muže a není lehké je najít - raději se tam nechte dovést někým na bazaru - každý ví, kde se lázně nacházejí. Prakticky přímo naproti těmto lázním je Muzeum etnografie s voskovými figurínami, oblečenými do tradičních kostýmech a ukazující atmosféru běžného života a především lázní v minulosti. Pokud budete mít potíže s hledáním, ptejte se po Muze-je Mardom-e Šenasí-je Gandž Alí Chan. V blízkosti Majdun-e Šoháda je Páteční mešita (Masdžid-e Džam´e) ze 14. století s klasickými 4 ívány a modrým obložením ze Safíjovského období. S hodinami na vstupním portálu vypadá trochu jako exotické nádraží. Nedaleko náměstí Vali-e Asr stojí anglikánský kostel sv. Ondřeje, v malé uličce, rozeznatelný pouze podle kříže na vrcholu. Na jeho místě stával původní kostel vystavěný Angličany v 19. století, ale ten vzal za své během zemětřesení. Nový byl vystaven v polovjě 80 let a dodnes v něm malá komunita věřících koná pravidelné nedělní bohoslužby. Jestliže jste křesťané, rádi vás mezi sebe uvítají, ačkoliv mše se koná v perštině.

Doprava - 

Autobus: autobusové nádraží je asi 3 km od centra (bazar), dostupné taxíkem nebo sběrným taxi případně pěšky. Na nejbližší autobus je asi 1 km z ulice Chejabun Esteghal. Teherán 13500 Rls (18 h), Yazd 4500 (6 h), Mašhad 17400 Rls (15 h), Bam 2700 Rls (3 h), Zahedán 6200 (7 h), Bandar-e Abbas 9500 Rls (10 h)

Vlak: Existuje třikrát týdně spojení v Teheránem. Již několik let jsou plány na konstrukci tratě do Zahedánu a propojení s železniční sítí Pákistánu, ale tento projekt je stále spíše pouze na papíře. Sběrné taxi do/z Mejdun-e Azadí 1500 Rls (ptejte Raha Ahan)

Ubytování - Asi 2 km na jih od Mejdun-e Valí-e Asr je hotel Omid Inn, jehož majitel je plný entusiasmu a přestože neumí jinak než persky, ubytuje vás za 12000 pro jednu osobu ve třílůžkovém pokoji (3 lůžko je za 16000 Rls). Další hotely jsou o něco blíže k autobusovému nádraží, ale pouze za drahé ceny - Hotel-e Kermán přímo na terminálu mi nabídl jednolůžkový pokoj za 35000 Rls! Dvojlůžko v hotel Achaván (Akhavan) je k dostání za ještě dražších 90000 Rls.

bazar s překrásnou čajovnou umístěnou v bývalých lázních, mauzoleum v Madanu s krásně modře zdobenými kopulemi

Mahun

Asi 35 km na jihovýchod od Kermánu na cestě do Bamu a Zahedánu leží malé městečko Mahun. Oáza v poušti přitahuje množství poutníků hrobkou Nematollaha Valího, básníka, mudrce, člena súfijského řádu, jehož život je datován do přelomu 14. a 15.století. V současné době je Mahun považován za významné centurm dervišů. Mešita utopená v zeleni září tyrkysovou modří s pozadím nafialovělých hor tvoří spolu s klidem atmosféru jako stvořenou k odpočinku nebo meditaci. Minarety jsou považovány za jedny z nejkrásnějších v Íránu - čtyři minarety s krytou lucernou (ochozem) s osmi pilíři, zcela pokrytými modými dlaždicemi.

Doprava - Mahunem prochází hlavní silnice směr Bam a Zahedán - stačí jet jakýmkoliv autobusem v tomto směru a po 35 km od Kermánu se nechat vyhodit. Mezi Kermánem a Mahunem také pendlují minibusy od autobusového nádraží.

Bam

Pokud hledáte typickou oázu s hliněnými domky, datlovými palmami a klidnou atmosférou, je pro vás Bam zřejmě to pravé. Může to být poslední nebo první zastávka před/po hranicemi s Pákistánem a možnost trochu si oddechnout, ačkoliv není možné zde prodloužit víza.

Největším turistickým lákadlem je však 2000 let stará Arg-e Bam - mohutná pevnost se zbytky starého města. Největší stavební úpravy potom probíhaly ve 12. a 15. století. Před více jak 200 lety však lidé opustili staré město a na jeho okrajích začali stavět město nové. Rozpadávající si hliněné domky jsou spolu s pevností „městem duchů“. V současné době se provádí rekonstrukce celého města i pevnosti. Z vrcholu nejvyšší věže pevnosti je rozhled na celou oázu. Jádrem pevnosti je dělostřelecká pevnost Čahar Fasl (Čtyři sezóny, pojmenovaná podle čtyř směrů, do kterých je výhled a do kterých bylo možné střílet do nepřátel. Kromě pevnosti sice není ve městě mnoho památek, ale stojí za procházku, případně pro výlet do pouště, která začíná těsně za posledními domky.

Doprava - autobusy jezdí několikrát denně do Kermánu 2700 Rls (3 h), Zahedánu 3500 Rls (5 h) a několik až do Yazdu nebo Teheránu.

Ubytování - ve městě je jeden z mála hostelů v Íránu a schází se zde mnoho turistů přijíždějících z Pákistánu - tzn. možnost načerpat aktuální informace od někoho ze Zahedánu nebo zalistovat v místní návštěvní knize. V příjemném prostředí v Ali Amiri Hostel můžete skutečně pookřát za 10 000 Rls ve společné místnosti (dormitory) nebo za 15 000 Rls za 1 lůžko, 25000 Rls za 2lůžko a případně si objednat večeři z domácích zdrojů (6-8000 Rls) - kuchyni paní Amirové vřele doporučuji.

Bam je skvělý, zlatý hřeb našeho výletu. Je to datlová oáza, takže všude datlové palmy, eukalypty a domy uplácané z hlíny a slámy. Ovšem, poněkud větší vedro (45°C ve stínu) a horký větřík rozpalující vaše oční víčka. Ale proč se sem vlastně jezdí, přece obdivovat původní, nyní opuštěné město Arg-é Bam. Nejstarší část města, spolu s dominující citadelou, byla založena v sasánské době (224-637 n.l.), další části (dochovalejší) pocházejí z 12 století a hlavně z 16-17 století. V původním městě o rozloze 6 km2 žilo 9-13 000 lidí. Po té, co bylo město během několika století vícekrát dobyto, byli lidé nakonec donuceni město opustit.

Jeďte se tam podívat, budete zírat s otevřenou pusou.....je to fakt MASO! Vlezné je 15 000 riálů, poloviční cenu jsme neukecali. V každém případě si zajděte v citadele do skvělé čajovny, ve které vás obslouží ještě lepší dědula (echt Íránec). No prostě tam musíte.

Arge – Bam, pevnost která původně chránilapramen a oázu, kdyz pramen vyschl, pevnost se vylidnila a zpustla, pak se pramen obnovil, ale oáza byla nově vystavěna opodál, takže ze starých hradeb vidíte široký zelený pás palem, který ukrývá nový Bam.

Autobusy z Bamu do Kermanu odjíždějí v 6, 7 a 8 hodin ráno – nutno taxálem na hlavní silnici.

To se nedá popsat – tohle se prostě musí vidět.

Zahedán

Pro většinu lidí je Zahedán pouze přestupní stanicí před nebo po překročení hranic s Pákistánem. Přestože nemá prakticky žádné historické památky, pokud zůstanete na noc, procházka ulicemi stojí za vychutnání si atmosféry města.

Doprava - autobusové nádraží je na západním okraji města. Příklady autobusů: Teherán 18300 Rls (22 h), Zahedán 15300 Rls (17 h), Isfahán 17500 Rls (21 h), Yazd 11700 Rls (14 h), Bam 3500 Rls (5 h), Kermán 6200 Rls (7 h), Mašhad 15 000 Rls (16 h)

Ubytování - v okolí autobusového nádraží je několik hotelů a mosáferchúne - anglicky je označený hotel Abuzar (8000 Rls za 1 lůžkový pokoj)

Hranice s Pákistánem

Doprava - Co. Company No. 2 jezdí do Mirjawe a některé linky zajíždějí až na hranice. Avšak tyto autobusy jezdí nejvíce ráno na hranice a kolem poledne odjíždějí zpět (2100 Rls, 2 h). Pokud nepojede autobus, budete muset spoléhat na taxíky, což vás ovšem vyjde na hodně peněz. Taxi, a příležitostně i minibusy, odjíždějí z Mejdun-e Forudgah v blízkosti vlakového nádraží (taxi 3000 Rls z autobusového nádraží, dá se dostat i autobusy, vyjděte na Chejabun-e Šáhíd Raha´í a zkuste chytit autobus na Mejdun-e Tachtí a odtud na Bulvar-e Ajatolláh Motahharí - 100 Rls za 2 autobusy). Taxi na hranice stojí 7000-10 000 Rls na osobu podle druhu auta, minibus 7000 Rls - nezapomeňte smlouvat!

Celní prohlídka - hranice je uzavřena od 14 do 16 h. Pokud přijedete o odpolední pauze, nezoufejte - můžete přemluvit strážce, přelézt plot a dostat se do příjemně klimatizované haly pro výstup a vstup. Celní prohlídka je obvykle mnohem přísnější na vstupu než na výstupu. Na pákistánské straně vám nebudou naopak činit žádné problémy

Výměna peněz - na pákistánské straně hranic si můžete vyměnit pákistánské rupie, íránské rijály, dolary (nejvýhodnější) nebo marky. POZOR! První kurs, který vám obchodníci nabídnou, bude silně nevýhodný vzhledem k černému trhu v Íránu, ale prokážete-li znalosti íránských reálií v tomto směru, dosáhnete poměrně lehce stejného kursu jako v Íránu (ověřte si aktuální kurs v Pákistánu od nějakého turisty stejně tak v Íránu ohledně pákistánských rupií).

Kashan

Mešity Shahzadé-yé Ibrahim, Emamzadé-yé Abu Lolo, úzkýma uličkama k Zeyarat-é Habib Ibn-é Musa (v rekonstrukci) medresa Agha Bozorgh (dá se ukezat za 10000 IRR), Khan-é Borujerdi (20000 IRR – nic moc), Abbasian building (dá se usmlouvat i na 5000 IRR – super, super, super), náměstí imáma Chomejního a náměstí Kamal ol-Molk.

Mosáfechůné mezi náměstím I.Ch. a Motahhari 35000 IRR/dbl.

Bus do Finu 300 IRR - zahrady

Yazd

Další z měst ležících na tranzitní cestě z Turecka do Pákistánu. Město je většino obklopeno pouští. Přestože leží prakticky v poušti Dašt-e Lút, nemá tak vražedné teploty v létě („jenom“ něco málo přes 40°C), a to díky své výšce 1230 m. n. m.

Město samotné je zajímavé jako bývalé centrum náboženství staré Persie - Zoroastrismu, které zde přežilo 1400 let nadvlády islámu a dnes je zde soustředěno přes 10 000 stoupenců tohoto náboženství, které vévodilo Sásánovské říši. Jako jeden z prvních Evropanů jej popsal Marco Polo, když tudy kráčel po Hedvábné stezce. Dodnes je ve městě tradice výroby koberců a brokátů, které se v dobách největší slávy exportovaly do mnoha zemí na hedvábné stezce. Přestože jej ve 13. století dobyli Mongolové pod vedením Čingizchána a Tamerlána, město zažilo ve 14. a 15. století nejvěší rozkvět, avšak nikdy nedosáhlo na pozici významného politického centra. Po skončení vlády Safíjovské dynastie se stalo pozuze malým provinčním městečkem až do stavby železnice, která proťala město roku 1938.

Zoroastrismus - Zoroastrismus je staré nábožeství které bylo v předislámské době státním náboženstvím. V některých obdobích dosahovalo až ke Středozemnímu moři, kde bylo vytlačováno křesťanstvím, stejně jako buddhismem na východě, do té doby, než islám vytlačil všechna tři náboženství. Dnes najdeme menší komunity v Yazdu, Šírázu, Kermánu, Teheránu a Isfahánu a v některých městech Pákistánu a Indie (např. v Bombaji v jedné části žijí tzv. Pársí, což jsou vyznavači zoroastrismu, potomci těch, kteří uprchli před islámem z Íránu). Zoroastrovci jsou následovníci Zarathuštry, který se narodil údajně okolo roku 550 př. n. l. (někteří badatelé se domnívají, že žil v období mezi 1400-1200 př. n. l.) v Mazar-é Šarifu v dnešním Afghánistánu, ačkoliv některá města v dnešním Íránu si přisvojují podobné právo. Hlavním náboženským dílem byla Avesta, předávaná nejprve ústně a sebrána a zapsána až za období Sasánovců. Zarathuštra postavil svět na protikladech a věčném konfliktu - za nejvyššího boha dobra ustanovil Ahura-Mazdu a proti němu stál jeho protivník Ahriman. Celý svět se podle zoroastrismu vyvíjí jako konflikt protikladů - dobra a zla, pravdy a lži, kdy nakonec zvítězí dobro. Bylo to jedno z prvních náboženství, které hlásalo víru v jediného všemohoucího a neviditelného Boha. Pro náboženské obřady byli uznáváni tzv. mágové, původně příslušníci jednoho kmene v severozápadním Íránu. Z mágů pocházeli údajně i tři králové, kteří se vydali do Betléma, aby spatřili narození Ježíše. Jsou uctívány tři živly voda, půda a oheň, který je nejdůležitější. Posvátné ohně hořely po celé Persii a tři nejdůležitější oheň kněží (Atur Farnbog), oheň pastevců (Atur Barzén Mihr) a Královský oheň (Atur Gušnap) v Taht-e Sulejmán na severozápadě země. Oheň je také symbolem Ahura Mazdy a nesmí být proto znečištěn. Na oheň se smí příkládat jen vzácné, čisté a suché dřevo a kněží, kteří jej udržují, nosí přes obličej roušky, aby oheň neznečistili. Proto se mrtví nesměli ani spalovat, ani pohřbívat do země. K pohřbům sloužily tzv. Věže mlčení (v perštině dachme-je zártoštrí), kam se nahé tělo mrtvých lidí položilo - maso bylo přenecháno supům a duše odcházela po slunečních paprscích nahoru. Dnes se upouští od některých zásad - v Íránu bylo v 50. letech zakázáno pohřbívání ve věžích mlčení a mrtví se začali zakopávat do země. Funkční věže mlčení dodnes existují v již zmíěnné Bombaji, avšak pro běžného turistu jsou nepřístupné.

Památky – Ateškádé, Zoroastrovský chrám, kde je uschováván posvátný oheň, který hoří od roku 470 n. l. a byl sem přenesen z původního místa v roce 1940. Dnes je vidět za skleněnou vitrínou, ktero uuvidíte z malého muzea uvnitř. Vstupné je zdarma, ale vítány jsou jekékoliv dobrovolné příspěvky. Zendán-é Eskandar, Alexandrovo vězení je skryto v síti uliček kolem mešity mešity Al Džámé. Maghbare, je Davázdah Emám, vedle Zandán-é Eskandar se nachází hrobka 12 imámů z počátku 11. století. Tyto hrobky vznikaly i na místech, kde pochopitelně žádný imám není pohřben. V jeho okolí se dnes nachází teologické učiliště. Uvnitř je málo světla a je dobré si vzít baterku. Mešita al-Džam´e - na místě původního zoroastrovského chrámu ohně vyrostla ve 12. století stavba, sloužící již k účelům islámu a později ve 14. století přestavena. Nad vchodem se tyčí vysoký iván (vchodový portál), lemovaný dvěma minarety a zdobený kaligrafickými nápisy. z 15. století. Na kopuli a na mirhábu najdeme nádherné mozaiky. Důmysná ventilace a osvětlení dodávají mešitě vzdušnost a lehkost. Hrobka potomka Dža´fara as-Sadíqa a ismailité. Hrobka imámzadé (potomek imáma) Sajjida Džafara a zároveň mešita stejného jména. Pozoruhodná je mnoha tisíci moderními zrcadly, které osvětlují vnitřní prostor mešity. Dža´far as-Sadíq žil v 8. století a byl šestým z imámů. Po jeho smrti se šíité rozdělili na na tzv. dvanáctníky, kteří uznávají za nástupce Dža´fara as-Sadíqa jeho designovaného mladšího syna Músu. Tuto volbu však neuznala část přívrženců jeho staršího syna Ismaíla a odštěpila se od hlavního proudu ší´e jako tzv. isma´ílíja, která byla vždy  značně radikální. Dokladem isma´ílitského radikalismu v Íránu byla osoba Hassana ibn as- Sabáha (z. 1124), zvaného „Stařec z hory“, který na přelomu 11. a 12. století ohrožoval centrální Írán. V nepřístupných horách centrálního Íránu (okolí Qazvínu) si vystavěl řadu pevností s centrem na hradu Alamut. Jeho stoupenci byli nazýváni hašášijun, protože Hasan ibn as-Sabáh čas od času některého ze svých stoupenců omámil hašišem a přenesl na svůj hrad, kde byly zahrady podobné ráji. Tím si zajišťoval naprostou oddanost svých přívrženců. Tito lidé potom podnikali úkladné vraždy proti muslimům i křesťanům. Křižáci zkomolili název sekty na asasinové (úkladný vrah) a toto slovo je součástí evropských jazyků. Politický vrchol isma´ílije je spojen s vládou Fátimovců v Egyptě v 10.-12. století, kteří mj. založili jednu z nejdůležitějších islámských institucí – islámskou universitu al-Azhar v Káhiře, která je dodnes jedním z center islámského myšlení. Dne žijí skupinky isma´ílitů v Indii, Tádžikistánu, Sýrii, Libanonu nebo ve východní Africe.  „Jednoho dne údajně žák Džafara as-Sadíqa mu vyčítal, že si libuje ve skvostném oblékání a podoktl, že jeho předci nosili oděv zcela prostý. Imám mu prý tehdy odvětil, že jeho předci žili v dobách nuzných a poněvadž jemu je přáno žít v čase hojnosti, je zcela přirozené, že se strojí tak, jak se na jeho dobu sluší“. Abambár-e Šiš Badgírí - vodní nádrž, kterou je možno nazvat „Vodní nádrž se šesti větrnými tunely“ zásobovala v čase sucha město a okolí. Muzeum Ghasr-é A´iné - vedle turistické kanceláře se nachází pozoruhodné muzeum se sbírkami různých potřeb denního života.

Doprava -

Autobus : Autobusové nádraží je nedaleko vlakového a autobusy odjíždějí do všech směrů, alespoň jednou denně. Ahvaz 16000 (20 h), Isfahán 4800 Rls (5 h), Kermán 4500 Rls (6 h), Mašhad (atraktivní, ale náročná cesta přes pouště Daště Kevír a Dašt-e Lút) 20500 (21 h), Šíráz 6500 Rls (7 h), Teherán 10300 Rls (10 h), Zahedán 11 700 Rls (14 h)

Vlak : Každý den vlak do Teheránu - odj. 19.20 (12,5 h), 3x týdně do Kermánu odj. kolem 9.30.

Taxi k věži mlčení 10000 IRR. Temple of Fire, průčelí budovy Amirchagmagh Takia s dřevěnou konstrukcí, které se berou na poutě (pilgrimage). Mešita Hazireh mosque.

Ubytování - Hotel Aria na Chejábun 10 Farvardin (označen v angličtině) nabízí 1 lůžkové pokoje 15 000 Rls, levnější je hotel Beheští (značen jako Hostel Beheshti) - 12000 Rls/sgl., 25000 Rls/trpl, O něco dál je v zapadlé uličce Mehmanpazir 10 000 Rls trpl, ale možná bude třeba smlouvat. Amir Chakmagh u stejnojmeného komlexu 40000 IRR/dbl.

Internetová kavárna, příjemní lidé. Yazd – je super, Yazd je proslulý cukrovinkama. Věže ticha na okraji Yazdu, Chrám ohně (v pátek zavřeno) oheň udržovaný od 7. století, Alexandrovo vězení, Yazdské zahrady, Velké mešita, Masšed-e Džamé mešita s údajně nejvyššími minarety v Íránu, Čak Čak u Yazdu

Sestupujeme do sklepních místností, kam ústí dolní konce větrných věží - bhagdíry. Bhagdíry vypadají z dálky jako mohutné komíny s otvory do všech čtyř světových stran. Jejich široká ústí dokážou zachytit sebemenší závan větru a nasměrovat jej do obytného sklepení, kde alespoň trochu zpříjemní nehybný polední vzduch. Věže bhagdíry neochlazují pouze pokoje v podzemí, ale také nádrže s vodou, která je do města přiváděna kanály z nedalekých hor. Cisterny kryjí cihlové kupole. Ty většinou nejsou z ulice vidět, ale když vystoupíte na střechu domu, naskytne se vám krásný pohled na ploché střechy, mezi nimi kupole cisteren a nad nimi štíhlé větrné věže a úplně nad nimi mlhavé obrysy Lvích hor. Hodně domů ve staré části Yazdu je poničených. Nepálené cihly špatně snášejí prudké pouštní bouřky. Yazd navíc patří podle údajů UNESCO k nejstarším dosud osídleným městům světa, a tak kdo ví, jak staré místní domy vlastně jsou.

Okolí Yazdu

Jestliže chcete vidět ještě pravé památky na zoroastrovce, máte možnost právě v okolí Yazdu. Již nefunkční Věže mlčení (Dachmé-je Zartoští) jsou asi 2 km na jihozápad od Mejdán-e Abazar (bus z centra). Kromě toho je zde i zoroastrovský hřbitov (vyznavači tohoto náboženství již více jak 40 let pohřbívají do země - pohřbívání do Věží mlčení je od 50. let zakázáno). Na druhou stranu na severo-severo-západ, asi 50 km od Yazdu, je Čak-Čak, místo konání každoroční červnové poutě tisíců vyznavačů zoroastrismu. K dopravě je nutno použít taxi (40-50 000 Rls zpáteční jízda z Yazdu i s čekáním). Budete-li přijíždět od Šírázu, po pravé straně uvidíte 4074 m vysoký Sir Kúh. Odbočka k němu je asi 35 km od Yazdu, ale opět je těžko dosažitelný. Zkuste vystoupit na odbočce a zuřivě mávat na každé auto směr Nír. Je nutná dobrá zásoba vody. Výstup samotný není náročný, teplé oblečení s sebou i v létě! Je to kolébka zoroastrismu, ale je i plné mešit. Je chráněné UNESCoem a pe jedno z nejdéle kontinuálně osídlených míst na zemi! Rozhodně stojí za návštěvu.

Památky - chrám ohně Ateshkadé (toho času zavřený), Amír Chakhmágh, chrám uctívačů ohně, věže mlčení, Lví pevnost, mešita aj.

Mašhad

Pro íránské ší´ity, kteří v současné době nemají přístup ke svatým místům Kerbelá a Nadžaf na území  Iráku, je Mašhad nejvýznamnějším poutním místem. Díky hrobce Emáma Rezy patří také k nejvíce konzervativním v Íránu.

Historie města je však oproti bývalým dvěma centrům Chorasánu - Nišápuru a Túsu - poměrně mladá. Na tomto místě byl kdysi údajně otráven Alí ibn Músá, manžel dcery  chalífy al-Mamúna. Tímto sňatkem se stal nástupcem chalífy a přijal jméno Rezá. Byl však roku 818 svými odpůrci u vesnice Senábád (dnešní Mašhad) údajně otráven a pohřben v blízkosti hrobky otce al-Mamúna Harúna ar-Rašída, který je znám jako král z pohádek Tisíce a jedné noci. Vesnička a dvě hrobky v ní byly zapomenuty vedle Túsu a Nišápuru. Na počátku 12. století byl tento hrob objeven nemocným seldžuckým sultánem Muhammadem, který tady lovil gazelu. Byl údajně zavolán samotným Emámem Rezou, zázračně se uzdravil a  roku 1118 byla svatyně restaurována. Pověst o zázračném uzdravení se rychle roznesla a postupně se z malé vesničky stalo kvetoucí město. Po zničení Túsu Mongoly se většina obchodníků přestěhovala právě do Mašhadu. Město se rychle stalo obchodním a poutnickým centrem. Do Mašhadu putovaly nejen zástupy poutníků, ale i mrtvá těla lidí, kteří chtěli nechat spočinout své tělo u hrobu zázračného imáma. To však platilo do počátku 20. století, kdy místo z kapacitních důvodů přestalo stačit.

Dnes je Mašhad rušným městem plným poutníků, druhým největším v zemi, ačkoliv více jak 10 krát menším jak Teherán, s 1,6 miliónem obyvatel. Poutnické město poznáte v okolí svatyně, ale v ostatních částech je Mašhad moderní metropole severovýchodní části země a největší íránské provincie - Chorasánu. „Ale nejen živí, též mrtví spěchali do stínu svatého Imáma. Cestopisy zpravidla líčí zcela primitivní dopravu mrtvol, že z pouhých řádků přímo cítíte hnilobný zápach, který se šířil na kilometry v parnu a hodiny v něm nepohnutě zůstával. Mašhad už nemá tohoto zdroje příjmů. Různé předpisy zdražily manipulace s tím spojené do té míry, že asi jen boháči si mohou dopřáti luxus Imámova sousedství po smrti. Rád bych byl potkal, přiznávám se, takovou karavanu mrtvých, rád bych byl viděl alespoň člověka obtíženého podobným nákladem. Kráčívali prý tak blaze a klidně, jako kdyby byli nesli ranec vonných šírázských růží. Ale zdá se, že i tu již příliš proniklo světlo ze Západu.“

Památky - středem dění je Hrobka Imáma Rezy, od které vybíhají všechny hlavní ulice v Mašhadu. Na jih vede třída Imáma Rezy, která končí u autobusového terminálu. na severozápad vede ulice na náměstí Mejdun-e Šoháda a dále směrem na Tús.

Hrobka Imáma Rezy - Střed města tvoří jeden z nejkrásnějších komplexů islámské architektury - místo posledního odpočinku osmého imáma Ali Al-Rezy. Současná podoba hrobky se začala stavět ve 12. století, rozšiřována v pozdějších stoletích, nejvíce zřejmě za vlády šáha Abbase a později Nadirem Šáhem ve 2. polovině 18: století, který přidal pozlacenou kopuli a pozlacené minarety a přidal Zlatý Íván při vchodu do hrobky. Koncem 19. století Nasiruddín založil několik náboženských škol - medres. Komplex je přístupný i pro cizince, ale oblékněte se velice střízlivě - krátký rukáv u mužů je dovolen, ale ženy musí mít čádor, který lze půjčit na místě. Co se týče vstupu do samotné hrobky, lze proniknout dovnitř, ale nemuslimští návštěvníci jsou žádáni, aby respektovali posvátnost místa. Neničte proto krásu pouti, která je vyhrazena pouze muslimům. Před příchodem do areálu si musíte všechny věci odložit v šatně, každý návštěvník prochází osobní prohlídkou a uvnitř je zakázáno fotografovat. I tak toho zůstává mnoho na obdivování. Kromě architektury se můžete obdivovat společným modlitbám v mešitě  Gohar Šád, zpěvům, které zní spolu s opěvováním  činů a smrti Imáma Rezy a voláním „Ya Reza“ před poutí větší skupiny lidí, zejména večer. Tady si můžete alespoň vzdáleně představit , jak vypadá (v daleko větším měřítku) pouť k největším musimským svatyním. Celý komplex vás uchvátí bohatstvím Zlaté kopule nad hrobkou Imáma Rezy, ale i leskem výzdoby. Nekonečné hodiny se dají obdivovat ornamenty a kaligrafie na mozaikách budov na všech nádvořích. Kromě vlastní hrobky je další dominantou tyrkysové modrá kopule Masdžíd-e Azim-e Gohar Šád, před kterou se konají pravidelné modlitby, jichž se účastní několik stovek poutníků. Gohár Šád je jméno manželky šáha Rucha - nejstaršího syna Timura (Tamerlána), velké patronky umění a jedné z  nejpozoruhodnějších ženských postav v dějinách islámu, které většinou příliš na povrch nevystupují. Počátek stavby se datuje do počátku 15 .století. Jestliže vejdete vchodem napravo od chejabun-e Imám Rezá, dostanete se na nádvoří  Imáma Chomejního. Po pravé straně jedno z muzeí ukazuje některé prvky, komplexu, které byly dříve „vyměněny“  - jsou zde např. bývalé dveře hrobky v 16. století.

Vedle komplexu Hrobky Imáma Rezy veškeré další památky blednou. Na velké náměstí před Hrobkou ústí zbytek bývalého bazaru (Bazar-e Bozorg), který byl v 70. letech částečně zbourán. Od Hrobky je také vidět zbytky mešity Haftad o do Šáhíd (72 mučedníků), ze které zbyla pouze přední fasáda. Hlavní dominantou chejabun-e Šáhíd Doktor Báhonár je mešita Gombad-e Sabz. Kromě Svaté Hrobky je to zřejmě nejzachovalejší a nejkrásnější památka v Mašhadu. U křižovatky chejabun-e Azadí a chejabun-e Ajatolláh Širází je hrobka jednoho z nejsilnějších vládců Persie po vládě Safijovců - Nadira Šáha.

Doprava -

Autobus: autobusové nádraží leží asi 2 km od hrobky Imáma Rezy a je snadno dostupný autobusy (prakticky každý autobus, ale raději se zeptejte) nebo sběrné taxi (1000 Rls)Teherán 12300 Rls (14 h), Tabríz 24400 Rls (25 h), Isfahán 18700 Rls (22 h), Yazd 20500 Rls (21 h), Kermán 17400 Rls (15 h), Nišápur 1900 Rls (2 h), Zahedán 15 000 Rls (16 h), Sárí 11200 Rls (12 h). Na okraj zpráva pro turisty mířící do Střední Asie. Od roku 1997 je možné i pro cizince vlastnící příslušná víza překročit hranice z Íránu do Turkmenistánu. Z Mašhadu jezdí 4krát týdně autobus do Ašchabadu (12 h, pravidelné zpoždění). Minibusy směr Tús odjíždějí z Mejdun-e Šoháda (200 Rls, zhruba každou hodinu)

Vlak: vlakové nádraží je asi 1 km od Hrobky právě na opačnou stranu od autobusového. Z náměstí Mejdan-e Šoháda jezdí minibus (200 Rls). Asi 4 noční vlaky denně spojují Mašhad s Teheránem (7200 Rls). Existují také koleje mezi Mašhadem a Ašchabadem v Turkmenistánu, ale od prozatím po nich jezdí pouze nákladní vlaky.

Ubytování - okolo hrobky existuje několik malých mehmanpazírů a mosáferchúne, většinou s typicky s taxou 10 000 Rls za 2lůžkový pokoj. Mohu doporučit např. Mehmanpazir Mehrán, na druhém konci bazaru asi 800 od hrobky - tiché a příjemné prostředí, ale jako obvykle bez sprchy.

Prodloužení víz - Mašhad není problematické místo k prodloužení víza, pokud víte, co máte dělat a kam jít. Police Department for Allien Affairs je na chejabun Rahnáma´í, v blízkosti stejnojmenného náměstí. Dáte-li se touto třídou dolů, je to první kuče vpravo. Asi 5 km od centra, jeďte autobusem do začátku třídy Chejabun Ajatolláh  Šírází a vystupte za náměstím Towhíd (druhé kruhové náměstí). Přestupte na další autobus na chejabun Ajatolláh Motahharí. Ptejte se, zda autobus jede na Mejdun-e Rahnáma´í, pokud ne přestupte na prvním kruhovém náměstí doleva. Taxi - 3000 Rls z Mejdun-e Šoháda.

 

Íránské nejsvatější město, jehož tradice začala v 9. století. Právě tehdy tady byl otráven Imam Reza, pokládaný za jakéhosi duchovního vůdce islámu. K jeho hrobu se každoročně vypravují statisíce muslimů. Před smrtí Imama Rezi byl Mashad známý jako Sanabad, malá vesnička na severu tehdejší Persie. Po vraždě se název města díky poutníkům změnil.

Mashad se dá směle nazvat turistickým městem s mnoha hotely různých kategorií a stovkami nejrůznějších penzionů a soukromých hotýlků. Velkolepá svatyně Imama Rezi a její komplex obsahuje početná nádvoří, sloupoví, mešity, muzea i knihovny. Budovu svatyně zdobí zlatá kopule, dobře viditelná téměř ze všech koutů města. Odpočinek od putování vám nabízí hned několik zelených městských parků, ale pokud vám budou stačit síly, vydejte se i za hranice Mashadu. Nachází se tu další zajímavosti, mezi které patří i hrobky známých osobností země.

V poutním městě Mashadu se před vstupem do Haramu (místo, kde je pochován Ímám Reza) musí odevzdat tašky i kabelky do úschovny a ženy musí mít povinně čádor.

Tús

Tús, dříve nazývaný Taberan, byl středem rozsáhlého území, kterému vládl. Přežilo jednu pohromu na počátku 10. století a definitivní zánik přišel roku 1389, kdy vojska mongolského vojevůdce Timura (Tamerlána) město dobyla a popravila jeho 10 000 obyvatel, z jejichž lebek nechal postavit věže nad branami. Po jeho smrti je sice jeho syn šáh Ruch se sice snažil město obnovit, ale již nezískalo předešlou slávu a vedoucí místo v regionu převzal Mašhad. Město zrodilo dva velké umělce a vědce středověké Persie - básníka Ferdousího a teologa a filosofa Muhammada al-Ghazzalího.

Ze starého Mašhadu se zachovalo pouze velmi málo. V okolí města jsou dochovány zbytky hradeb, které chránily město. Síla hradeb byla až 6 m. V hradbách bylo 9 bran a 106 věží. Asi 300 m jižně od hrobky Ferdousího leží zbytky Arg Tús, kde stály nejvýznamnější paláce města. Asi 100 m od dochovaných hradeb leží  místo označené jako hrobka al-Ghazzalího, ale dosud není jisté, zda slavný teolog je skutečně pohřben zde. Největší současnou památkou, kvůli které jezdí turisté do Túsu, je hrobka Hákima Abulghasema Ferdousího. První mauzoleum bylo postaveno ve 2. polovině 19. století z příkazu šáha Nasiruddína,  později zničena a dobrovolníky obnovována od roku 1926 a slavnostně odhalena roku 1934 během oslav milénia narození tohoto geniálního básníka, které krásně vylíčil Jan Rypka ve svém Íránském poutníkovi.

Ferdousí (934?-1020) - další velikán perské poezie spojil svůj život nerozlučně Túsem, kde se narodil a kde také zemřel. O životě Abú Al-Kásim Mansúra, jak se Ferdousí vlastním jménem jmenoval, víme fakticky velmi málo. Předpokládá se, že byl synem hospodáře se značnými příjmy od šáhů. Jeho první verše se nedochovaly, ale předpokládá se, že na svém stěžejním díle - Šáhnáme - začal pracovat, když mu bylo okolo 35 let. Prosadil se u dvora šáha Mahmúda z Ghazzny (dnešní Afghánistán), který jej v jeho práci podporoval. U dvora šáha Mahmúda se však jeho génius neměl projevit. Dvorské intriky, různí klepaři a příživníci svými pomluvami snížili postavení Ferdousího u šáha Mahmúda. Poslední ránu Firadausímu připravila odměna šáha, který mu místo slíbených 50 000 dirhamů vyplatil pouhých 20 000 dirhamů. Básník napsal ostrou satiru proti šáhu Mahmúdovi, kterou zařadil před Šáhnáme. Tím si znepřátelil šáha a musel jeho dvůr opustit. Toulal se po světě a během svých cest napsal své další významné dílo Júsuf a Zalíchá o rozsahu 6000 dvouverší. Je však daleko méně známé - jeho existenci odhalila až moderní orientalistika z dochovaných zlomků. Nakonec se vrátil do rodného Túsu. Na konci jeho života se na něj šáh Mahmúd rozpomenul na stařičkého básníka a nechal vypravit velkou karavanu, která vezla 60 000 dinárů. Ferdousí se ovšem odměny nedočkal. Vypráví se, že v momentě, kdy karavana vcházela do bran Túsu, z brány na druhém konci města vycházel průvod s Ferdousího rakví. Hlavním dílem Ferdousího je však Kniha Králů. Popisuje báje staré Persie a podařilo se mu to až k jednomu z posledním sasánovských králů Chosravu II. (591-628 n. l.). Inspirací mu bylo dílo Daqiqího, který sepsal 1000 veršů o nejstarší historii Persie. Vlastní kniha se skládá z neuvěřitelných  60 000 dvojverší.

Doprava - minibus z Mašhadu z Mejdun-e Šoháda (200 Rls)

Nišápur

Kromě Túsu další město, které již má svou slávu dávno za sebou. Pryč jsou doby, kdy tudy proudily karavany po Hedvábné stezce a město zrodilo jednoho z největších básníků a vědců své doby - Omara Chajjáma. Sláva města upadla spolu se soumrakem Hedvábné stezky koncem 15. století a nástupem Mašhadu jako nejvýznamnějšího oblasti.

Hrobka tohoto velikána leží asi 3 km od centra města v nádherné zahradě. Nad jeho hrobem se tyčí moderní stavba, jakási oktagonála. Jako v Šírázu nebo Túsu, i zde uvidíte Íránce, kteří chodí uctít památku básníkovi, ale často se spíše chodí poklonit Omaru Chajjámovi jako vědci.

Omar Chajjám (zemřel 1123) - jeden z „enfant terrible“ v perské poezii. Nebyl to člověk, který by se zabýval pouze veršemi. Je spíše znám jako astronom, matematik a filosof. Všechny tyto vědní obory měly také vliv na jeho poezii. Z astronomie si vzal malost a pomíjivost člověka a na druhé straně filosofie mu dala možnost vidět člověka z vnitřní stránky, jeho osobnost, touhu po poznání. Nevěřil v posmrtný život nebo převtělování a často nahlížel velmi ostře na společnost, kritizoval fanatismus, sektářství a extrém. Jeho existence člověka se omezovala na současný život, doporučoval vychutnávat si pozemský život, žít přirozeně, střídmě, ale vychutnávat všech krás života. Mj. i proto chválí víno jako jednu z pozemských radostí. O jeho slávu v Evropě se zasloužil v 19. století nesmrtelným překladem Edward Fitzgerald a jeho Čtyřverší bylo nejznámější dílo perské poezie.

Ve městě samotném stojí za návštěvu obnovený karavanseraj na hlavní třídě, vedoucí k hrobce Omara Chajjáma.

Doprava - autobus z Mašhadu odjíždí každou hodinu, ráno ještě častěji (2200 Rls)

Pobřeží Kaspického moře

Pokud jedete z Teheránu k pobřeží moře, přejedete hory a budete mít pocit, že jste se ocitli ve Středomoří, případně všude jinde, jenom ne v Íránu. Tento dojem je umocněn zejména, pokud cestujete po zemi v létě, kdy žár spálí prakticky celou zemi.

Zelené, hluboké lesy, údolí, řeky a vlhko, avšak velmi rozdílné od Perského zálivu, políčka a háje s různými plodinami a zejména moře, to je charakteristika 2 provincií u Kaspického moře, které odděluje od zbytku země pohoří Elborz. Největší města na pobřeží jsou Rašt a Sárí, hlavní města provincií, významné město je Gorgán, v jehož okolí se nachází pozoruhodná stavba Gonbad-e Kabus, spojená s Avicennou. Právě zde totiž velký lékař začal své největší dílo Kánon lékařství. Nejsou zde sice významné památky jako v jiných částech země, ale vychutnejte si atmosféru přístavu v Bandar-e Anzalí ve západní části pobřeží, toulejte po vesničkách na svazích hor a u moře - např. Masúle (je dokonalá!), navštivte pobřežní města (Ramsar, Čálus).

Doprava - nejlepší spojení autobusy je z Teheránu (Rašt 4600  Rls) z Tabrízu na západní část pobřeží (Rašt 7200 Rls) nebo na východní pobřeží z Mašhadu (Sárí 11300 Rls).

Ubytování - hotelů a mosáferchúne není zdaleka tolik jako ve velkých městech a často vás budou posílat do dražších hotelů, které tady zbyly po lepších časech turismu. Dá se však celkem bez problémů mimo větší města spát pod širákem, ale stan bych doporučoval, vzhledem k častým dešťům i v létě!

Tabríz

Tabríz je prvním větším městem za hranicemi Turecka, kam se dá dojet zhruba za 6 hodin od hranic. Tabríz zajímavé město plné arménských kostelů a starým bazarem z 15. století, který může být poslední ránou pro vaši peněženku před odjezdem z Íránu. Rozhodně se vyplatí zde alespoň na den zůstat.

Město se vždy rozkládalo na rozhraní tureckého a perského vlivu, když ve válkách mezi těmito dvěma mocnostmi přecházela z jedněch rukou do druhých, podobně jako Alsasko a Lotrinsko přecházelo z německých do francouzských rukou. Město vždy leželo na jedné z hlavních obchodních tras. Bylo pravděpodobně založeno v Parthské době, na přelomu našeho letopočtu. V průběhu staletí se zde střídaly místní dynastie se Sasánovci, Mongoly, až jej na počátku 16. století učinil první safíjovský šáh Ismaíl učinil po krátké období své vlády svým hlavním městem. Roku 1524 jeho nástupce, šáh Tahmásp, přesídlil do nového hlavního města na východ - Kazvínu, aby tak nevystavoval své centrum tureckému nebezpečí. Ještě později šáh Abbas přesídlil do Isfahánu a učinil z něj perlu islámské architektury. Tabríz se poté stal pouze bezvýznamným městem na neklidném pomezí osmanské a perské říše. Na počátku 19. století bylo nejprve město sídlem Kádžárovského prince a později opět nabylo významu jako místo tranzitního obchodu z Persie k černému moři a do Istanbulu. V průběhu 20. století byl Tabríz několikrát okupován ruskou armádou. Do budoucna je možné počítat s dalším růstem významu města, protože se zde stýkají dvě důležité železnice vedoucí z Turecka a Ázerbajdžánu do vnitrozemí. Zatímco krásy Isfahánu lze obdivovat ještě dnes, o vzhledu dvou předchozích center Persie jsou spíše jen svědectví. Architektonických památek se dochovalo velmi málo.

Pravým srdcem starého města je bazar. Labyrint z 15. století dnes působí možná trochu ospale, ale dýchá stále orientální atmosférou. Tabríz je známým centrem výroby koberců a výrobky zdejších dílen nemohou samozřejmě na místním bazaru chybět. Velká část bazaru je také věnována například koření a vůně, linoucí se z této části vás mohou téměř knokautovat. V blízkosti bazaru, podél ulice Šaríatí-je Šomálí a Šaríatí-je Džonúbí se nachází několik křesťanských kostelů, převážně arménské církve. Prvním ve směru od bazaru je arménský kostel sv. Marie (Kelísá-je Mariam-e Moghaddas), který je patrně nejzajímavější. O něco dále jsou další tři kostely - po levé straně od bazaru evangelický kostel (Kelíse-je Andžílí), téměř naproti arménský kostel sv. Sarkis a za ním kostel Adventistů. V blízkosti je citadela (Arg-e Tabríz), významný orientační bod, vybudovaná v letech 1315-1323. Představuje zbytek Ali-šahovy mešity, přestavěné za Mongolů - jediná památka, která zde z této doby zbyla. Na východ od citadely přijdeme k pozoruhodné Modré mešitě (Masdžíd-e Kabud), vybudovaná roku 1465. V současném stavu je ve stádiu rekonstrukce, která snad ukáže bývalou krásu modrých dlaždic na stěnách se zlatým zdobením, připomínající mešity v Isfahánu. Několik kilometrů od centra ve směru na Teherán je příjemný Park Melli (Bagh-e Melli) s překrásným pavilónem, uprostřed velkého umělého jezera. Jezdí sem autobusy (100 Rls), minibusy (500 Rls) nebo sběrné taxi (1000 Rls).

Doprava -

Vlak: existuje noční spojení do Teheránu, spojení do Ázerbajdžánu a Turecka zatím nefunguje, ale je to se může rychle změnit, alespoň ve směru Istanbul. Vlakové nádraží je asi 5 km od centra města - možnost dopravy sběrným taxi nebo taxi.

Autobus: Autobusové nádraží je ve středu města. Autobusy odjíždějí do všech větších měst po celém Íránu a denně alespoň autobus do Istanbulu nebo Ankary. Teherán 10 000 Rls (9 h), Isfahán 15200 Rls (16 h), Rašt 7200 Rls (8 h),  Mašhad  24400 Rls (25 h)

Ubytování - největší koncentrace levných mosáferchúne je asi 5 minut chůze od vlakového nádraží směrem do centra města. Stranou od centra (na východ) je slušný Džahan Name hotel, Chejábun Imám Chomejní, cena klasických 10 000 Rls za 2-lůžkový pokoj.

Hamadán

Hamadán stojí za návštěvu již pro svou polohu - je obklopeno horami a nadmořská výška 1750 m zaručuje příjemné klima i v létě. Zima je naopak velmi drsná se studenými větry. Město Avicenny však není možné vynechat.

Původní název města je Ekbatana a bylo založeno podle legendy králem Džamšídem. Faktem však zůstává, že je doloženo již ve 2. tisíciletí př. n. l. a největšího rozkvětu dosáhlo za vlády Achaimenovců, kteří zde měli své letní sídlo, zatímco na zimu se přesunovali do klimaticky příznivějších Šuš. Hamadán ležel na důležité obchodní stezce z východu na západ. Po založení Bagdádu tudy vedla nová cesta do centra chalífátu. Seldžukové jej ve 12. století učinili na krátkou dobu svým hlavním městem. Bylo zničeno Mongoly počátkem 13. století a Tamerlánem o více jak 160 let později. Od té doby město zůstává provinčním centrem a zastávkou obchodních tras. Nikdy však již nedosáhlo bývalého věhlasu jako za Achaimenovců.

Středem města je Mejdun-e Imám Chomejní, ze kterého se paprskovitě rozbíhají všechny hlavní ulice. V okolí je také několik levných hotelů a bazar. Hlavními atrakcemi současné doby je několik hrobek, které jsou zajímavé nejen osobnostmi, které zde našly své poslední místo odpočinku, ale i nevšední architekturou. Snad nejslavnějším mužem, kterého pochovala hamadánská půda je Ali Abu Husajn ibn Abdulláh ibn Hasan ibn Alí ibn Sina al-Buchárí (980-1037), známý pod jménem Avicenna. Byl to všestranný vědec, který ovládal veškeré dostupné a známé obory. Narodil se ve vesničce blízko Buchary, kde také prožil své mládí a kde vyrostl v jednu z největších postav na poli arabské vědy. Posléze prchal před šáhem Mahmúdem do Chorezmu a později se vydal přes poušť s karavanou do Gondabádu na pobřeží Kaspického moře. Vrchol svého života, lékařské, filosofické a umělecké dráhy strávil v Hamadánu a nakonec skončil v Isfahánu na dvoře místního vládce Alá´uddaula Kakavajha. Ze všech odvětví vědy jej nejvíce zaujalo lékařství a filosofie. Měl možnost se seznámit s překlady antických klasických filosofů - Platónem, Aristotelem, a předními řeckými lékaři - Galenem. Sepsal velké množství spisů, z nichž nejznámější je Kánon lékařství (al-Kánún fí-t-tibb), přeložený ve 13. století Gerardem z Cremony do latiny a po dlouhá staletí sloužil jako základní dílo evropské medicíny. Zájemcům o bližší seznámení se životem a dílem Avicenny, je k dispozici kniha Bogdanov, Ivan : Avicenna, Avicennum, Praha, 1978. Současný památník pochází ze 20. století a připomíná Gonbad-e Kabus ve severním Íránu v blízkosti Gorgánu. Avicennovým současníkem, který je také pohřben v Hamadánu je perský filosof a básník Babá Táher. Věž jeho mauzolea je zdaleka viditelná a připomíná trochu velkého kamenného pavouka. Je však obklopena klidným parkem, který je vynikajícím místem k rozjímání (kromě pátku)

Hamadán byl v minulosti také místem s vysokým procentem židů, kteří zde měli jedno z poutních míst díky údajné hrobce Estera a Mordochaje. Podle Starého Zákona žil na královském hradě Šuštánu (Šuš) Źid Mordochaj a měl krásnou chovanku, kterou přijal za dceru - Ester. Jednoho dne král Achašveróš (pravděpodobně Xerxes, 485-465 př. n. l.) zapudil svou manželku a dal přivést všechny dívky v království. Svou nevšední krásou zaujala krále a ten ji ustanovil královnou. Mordochaj pomohl králi odstranit spiknutí proti jeho osobě. Po tomto pokusu však byl do nejvyššího úřadu jmenován Haman a všichni příchozí se klaněli kromě krále také Hamanovi. Jediný Mordochaj se neklaněl. Když se Haman dověděl, z jakého národa je Mordochaj, chtěl vyvraždit celý židovský národ v zemi. Požádal tedy krále o vydání dekretu k tomuto pogromu. Když se to dověděl Mordochaj, dostavil se do královského hradu a prosil Ester, aby se u krále přimluvila. Ester vešla nepozvána ke králi, což se tehdy trestalo smrtí. Protože však měla královu přízeň a pozvala jej i Hamana na oběd. Totéž se stalo i druhý den. Haman se cítil velice poctěn, že pouze on a král jsou pozváni k Ester. Ale nelíbil se mu Mordochaj, který stále seděl u brány. Na radu svých přátel dal připravit pro Mordochaje kůl, aby jej na něm dal pověsit. Když však vyšlo najevo, že Haman chtěl dát pověsit člověka, který odhalil spiknutí proti jeho osobě, a Ester je také židovka, král se rozzlobil a dal pověsit Hamana na tom kůlu, který připravil pro Mordochaje. Mordochaj zasedl do nejvyššího úřadu a král udělil všem židům milost. Nastalo nebývalé vyvražďování všech nepřátel židů - v celé říši padlo za oběť 75000 lidí, včetně 10 Hamanových synů. Stalo se tak třináctého dne měsíce adaru a o den později nastaly u všech židů velké oslavy - od té doby se slaví vždy v tento den svátek púrí. Mordochaj pak tyto události sepsal a poslal dopisy všem židům, blízkým i dalekým, ve všech krajinách krále Achašveróše. Uložil jim, aby každým rokem slavili čtrnáctého a patnáctého dne měsíce adaru památku na ty, v nichž si židé odpočinuli od svých nepřátel, a na měsíc, který jim přinesl zvrat, místo starosti radost, místo smutku den pohod; aby je slavili jako dny radostného hodování a aby posílal jeden druhému dárky a chudým dary. A židé přijali za obyčej, co začali dělat a co jim Mordochaj napsal ... ... nazvali ty dny púrím podle slova púr (los). Dnes je tento hrob poměrně těžko k nalezení. Jděte z Mejdun-e imám Chomejní po chejabun-e Baba Táher, po 200 metrech zahněte doleva do kuche-je Tábátabá´í, hrobka je v malé zahradě obklopena zdí.

Patrně nejstarší zachovalou hrobkou je Gonbad-e Alavian. Alaví byla jednou z nejváženějších obchodnických rodin za doby Seldžuků (11. století). Za mongolského období zde zřejmě byl klášter, později mešita. Dnes udivuje svou ornamentální výzdobou s květinovými motivy. Hamadán však nejsou pouze hrobky, ale také zříceniny starého města Ekbatany - Tappé-je Hekmatané. Z dříve letního sídla Achaimenovských králů se však mnoho nezachovalo, ale vykopávky, které byly odkryty dávají tušit o významu a velikosti města.

Asi 2 km od centra města je Sang-e Šír. socha lva, která se jako jediná zachovala ze starého města v Ekbatanech, zejména díky své poloze mimo střed starého města. Původně střežila vchod do města a pravděpodobně byla vytesána na příkaz Alexandra Makedonského ve 4. století.

Okolí Hamadánu

Asi 35 km na jihozápad od Hamadánu u města Asad Abád leží Gandžname, slavné skalní reliéfy Dáreia I. a jeho syna Xerxa. Nápis ve staroperštině, elamitštině a akkadštině zaznamenává plná jména králů a rozlohu jejich říše.

Doprava - doprava do Hamadánu stojí za to, ať jedete z jakéhokoliv směru - vždy totiž projíždíte dramatické hory. Teherán 4800 Rls (5 h)

Ubytování - Hamadán Guesthouse nabízí 10 000/12 000/14 000 Rls sgl./dbl./trpl. asi 200 m od centrálního náměstí Mejdun-e Imám Chomejní

Ahvaz

Toto město se může stát výchozím k návštěvě mnoha historických míst v provincii Chúzestán, která je jenom o něco menší než Česká republika. Příliš mnoho zajímavých historických památek tady není k vidění, avšak zůstanete-li přes noc, nenechte si ujít procházku podél břehů řeky Kárún s nádherně osvětleným mostem.

Doprava – Ahvaz je centrum Chúzestánu a rozjíždějí se z něj autobusy do všech větších měst a čtyřikrát denně noční vlak do Teheránu přes Komm (20 000 Rls, 1. třída, 13000 Rls, 2. třída, 15 h). Autobusové nádraží je na ulici Chejábún-e Engheláb Teherán 12300 Rls (14 h), Bušehr 8900 Rls (10 h), Šíráz 9500 Rls (10 h), Isfahán 11000 Rls (14 h), Tabríz 13200 Rls (18 h).

Ubytování - levné mosáferchúné jsou podél ulice Imám Chomejní, která se rozkládá na východ od nádraží. Málokteré jsou značeny v angličtině, a tak je nutné se často spolehnout na intuici. Chejábun-e Nadri - v angličtině New park hotel 13000 Rls/sgl.

Byl srovnán se zemí během íránsko – írácké války a k vidění tu nic není, zato je to jedno z nejteplejších míst v Íránu a blízké moře způsobuje docela vysokou vlhkost vzduchu …

Čogha Zambil

Nejkrásnější ukázka architektury Elamitů je bezesporu zikkurat v Čogha Zambíl. Do této oblasti se vyplatí jet již pouze kvůli této památce. Původně měl 5 pater, dnes sice zůstaly pouze tři, ale nic to tomuto dílu neubírá na kráse. Význam tohoto místa zanikl ještě dříve než Šuš - v 7. století př. n. l. Byl objeven až roku 1935 při výzkumech Anglo-Íránské ropné společnosti.

Zikkkurat byl středem města a náboženského střediska Dur Untash, založeném ve 13. století. Vrcholu dosáhlo město o 100 let později, kdy se stalo náboženskou protiváhou politického a obchodního centra v Súsách. Okolo roku 640 jej spolu se Súsami vypálil asyrský král Ašurbanipal. Chrám byl zasvěcen nejvyššímu bohovi Elamitů - Inšušinakovi a tyčil se nad mnoha dalšími chrámy. Jeho neuvěřitelné rozměry 105 x 105 m, tedy čtvercový tvar z něj dělají jedinečnou památku, předčící snad všechny známé stavby podobného typu. Ze zbytků města se mnoho nedochovalo, jsou vidět pouze zbytky dalších chrámů a jiných náboženských staveb, které obklopovaly hlavní chrám Čogha Zambíl.

Vstupné - 10 000 Rls, studenti na ISIC zdarma (když jsem svou „zelenou kartičku“ předkládal, připadalo mi jako kdyby ji viděli u vchodu poprvé).

Doprava - Pokud pojedete z Ahvazu, jeďte autobusem do Šuš, nechte se vysadit u odbočky Čogha Zambil a stopujte každé auto, kterých jezdí poměrně málo. Do areálu nevede žádná veřejná doprava. Asi 7 km od areálu vede silnice ve směru Dezfúl, op které jezdí příležitostně minibusy nebo sběrné taxi. Další možností je dojet ze Šuš do Haft Tappe (500 Rls) a odtud si vzít taxi (zpáteční cena, vč. čekání 1 hodinu by neměla být dražší jak 6000 Rls).

Šuš (Súsy)

Šuš patří k největším turistickým zajímavostem Íránu, avšak poměrně opomíjeným. Je to jedno z nejstarších měst na světě. Postupně zde bylo postaveno 13 měst v různých časových obdobích a hovořilo se 15 jazyky. Doklady o jeho osídlení svědčí, že již počátkem 4. tisíciletí př.n.l.. Postupně se zde vystřídali Elamité, kteří vedli válku s Mezopotámií a sumerskými státy. Kolem roku 2350 př. n. l. jej ovládl legendární akkadský král Sargon Veliký. Po pádu Sargónovy říše se obnovila moc Elamitů. V průběhu 1. tisíciletí prošly Súsami znovu dějiny Předního Východu. A tak město ovládali Babylóňané, Asyřané s králem Ašurbanipalem, který město roku 645 př. n. l. vypálil. Kýros Veliký si ze Šuš vystavěl své sídelní město. Héródótós, řecký historik a zakladatel dějepisu, vypráví, že Kýros si vozil s sebou na všechny své cesty pouze vodu s čistou vodou Choaspu, nad kterou Šuš ležely. Jeho nástupce, král Dáreios I., vystavěl v Súsách nádherný palác. Jedna z hliněných tabulek o tom vypráví takto: „Postavil jsem tento palác... A půda, jež byla vykopána ... a cihly, jež byly vyrobeny - to lid Babylónu udělal tyto práce. Dřevo zvané cedr bylo přineseno z hory jménem Libanon. Do Babylónu je přinesl asyrský lid a z Babylónu do země Súsovců lid z Karkhy (Anatólie) a Iónska (Řecka)“

Počátek úpadku přinesla až doba Alexandra Velikého, kdy se město stalo pouhým provinčním městem a definitivní tečku za jeho slávou udělali až Mongolové ve 13. století. Pro svět bylo místo objeveno roku 1852 britskými, a později podrobně prozkoumáno francouzskými archeology, kteří si zde vystavěli pevnost na obranu proti nezávislým arabským kmenům, které se k práci Francouzů nestavěli příliš přátelsky.

Dnes jsou vidět 4 pahorky, na kterých bylo město vystavěno. Jsou to Akropole, Apadány, královské město a řemeslnické město. Nejstarší částí byla Akropole, kde výzkumy prokázaly vývoj až do 4. století př. n. l. Dnes zde jako první upoutá pozornost pevnost - bývalá mise francouzských archeologů, která fungovala až do revoluce. Naproti Akropoli je pahorek Apadana, kde byl postaven již zmíněný Dáreiův palác, který nebyl nepodobný královskému paláci v Persepolis, jak to dokumentují zbytky 72 sloupů, které je možné dnes vidět. Největším pahorkem je Královské město, bývalá sídla Dvořanů a úředníků. Dnes zde zbyla pozoruhodná směs různých stavebních slohů - od Elamitů až po Araby. Pro neodborníka je ovšem poměrně obtížné, co k čemu patří. Na posledním pahorku se rozkládalo město drobných obchodníků a řemeslníků.

Vstupné - 10 000/5 000 (ISIC) Rls, malé muzeum nálezů bylo v rekonstrukci a uzavřeno, na západ od vchodu do areálu jsou zbytky hrobky Proroka Daniela. Jeho bílá typická střecha je cílem několika poutníků, většinou muslimům, ale nikdo vám nebude v případě vstupu dělat potíže. Ženy musí mít čádor, který je možno vypůjčit na místě.

Doprava –

Autobus : Prakticky jedinou možností, jak se dostat do Šuš, je po silnici. Asi 3 km daleko od areálu je zastávka vlaku, ale všechny vlaky z Teheránu tudy pouze projíždějí - vystupte v Andimešku (asi 40 km od Šuš), odtud minibus (1000 Rls), V Andimešku se můžete ubytovat blíže historickým místům. Mosáferchúne na Imám Chomejní (vedle drahého hotelu) 5 000 Rls - 1 lůžko. Pokud pojedete autobusem z Teheránu do Ahvazu, můžete vystoupit v Šuš - hlavní silnice prochází Súsami (anglicky značeno Shush). Autobusy jezdí z Ahvazu - asi 3 km na západ od nádraží - projdete prakticky celou třídu Chejábun-e Engheláb. Pokud chcete navštívit obě hlavní památky - Šuš i Čogha Zambíl v jeden den, je nutno odjet kolem 7 hodiny ráno (1600 Rls). Poslední autobusy z Garaž-e Ahvaz u archeologického areálu odjíždějí asi v 15.30.

Impozantní zbytky jednoho z nejmohutnějších íránských starověkých měst. Pověst praví, že byly prvním městem na světě a že je založil legendární král Hušang. Podle odborníků byly Súsy obydleny už ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem, kdy zdejší rovinu křižovaly karavany obchodníků se zbožím, surovinami i cennostmi. Ve třetím tisíciletí před Kristem se staly součástí mohutné říše, když padly do rukou akkadského Sargona Velikého. Ani v těch se však dlouho neohřály, protože pyšné město bylo lákavým cílem mnoha panovníků. Kolem roku 1000 před naším letopočtem se Sús zmocnili Babylóňané, další rány dali hrdému městu Asyřané, když ho do základů vypálili. Zbytky města objevil v polovině 19. století britský archeolog William Loftus, aby v nich okamžitě zahájil vykopávky. Během nich bylo zjištěno, že tu stálo třináct různých měst, které byly během dlouhých dějin postupně srovnávány se zemí.

Místo se skládá ze čtyř pahorků - Akropole, Apadány, královského města a řemeslné čtvrti. Nejstarší část je Akropole s dříve mohutnými zdmi, chrámy a věžemi. Některé části města dnes leží pod úrovní okolní krajiny, sestoupit se k nim dá po schodech vytesaných ve skále. Především v zapadajícím slunci je na ně úchvatný pohled.

V sousedství Sús leží také Danielův hrob - kuželovitá svatyně na břehu řeky Šaur. Ukrývá ostatky židovského mnicha, který měl údajně moc přinášet nehostinné zemi tolik potřebnou vláhu. Za návštěvu stojí také královské město Chódža-Zanbíl asi třicet kilometrů jihovýchodně od Sús. Za jeho mohutnými zdmi se ukrývají desítky domů a chrámů.

Ancient city – zklamání, všechno důkladně odvezli Francouzi do Luvru,

Tahte Solejmán

Starověké zříceniny nejposvátnějšího zarathuštrovského města leží u věčně modrého jezera, v horách severozápadního Íránu. Stejnojmenné jezero má minerální pramen a až do příchodu islámu bylo uctíváno jako nejposvátnější místo země. To z Tahte Solejmán učinil v 6. století král Chusrau I., za jehož vlády se sem začali sjíždět poutníci z celého Íránu.

Pro Evropu objevil Tahte Solejmán britský badatel Robert Porter. Psal se rok 1819. Ale teprve na začátku 20. století začaly první vykopávky, které ukázaly, že posvátným městem vedla svatá cesta přes jednotlivé chrámy až k jezeru. Tuto trasu také musel každý panovník projít pěšky, aby získal požehnání k vládnutí tak mocné země. Postupem času však Tahte Solejmán ztrácelo na významu, až ho zničila a vypálila vojska Byzantinců. I poté však sloužilo jako obytné místo, žil tu mimo jiné také mongolský Abaka Chán, který se ve 13. století upil k smrti.

Dnes je už jen slabým odvarem toho, co bývalo dříve. V neúrodné planině okolo věčně modrého jezera stojí zbytky mohutné zdi s baštami, kterým vévodí polorozpadlé věže chrámů. Z rozvalin se však i dnes dá tušit, že tu kdysi kvetl život. O to víc, že v těsném sousedství Tahte Solejmán stojí typicky žlutavá vesnička obývaná dodnes.

Bušehr

Na pobřeží Perského zálivu je zřejmě nejpříjemnějším městem se zajímavým starým městem a pláží. V Íránském měřítku se řadí k malým městům, ale skýtá možnost pro několikadenní odpočinek před další cestou. Nevýhodou je horké a vlhké podnebí po celý rok. Díky menšímu turistickému ruchu jsou zde stále velmi přátelští lidé a levnější ceny.

Poloostrov, na kterém je dnešní staré město rozloženo, je jedním z nejstarších přístavů na pobřeží Perského zálivu. Původní osada Rišáhr, asi 12 km od města byla založena ve 3. století n. l. za prvního krále Sasánovské dynastie - Ardašíra I. Do 16. století to byl kvetoucí přístav a důležité obchodní středisko v Perském zálivu. První úpadek nastal po založení Bandar-e Abbasu v 17. století. Ještě jednou se však ocitlo v centru iránských dějin, když Nadir Šáh si vybral roku 1746 v té době již jen malou rybářskou vesničku za hlavní námořní bod jeho říše. Později se stal základnou Britské Východoindické společnosti, která záhy získala rozhodující moc v této oblasti. O moc v Bušehru se v této době dělili se Zandovci, kteří si za své sídlo zvolili nedaleký Šíráz a Bušehr se stal jejich nejdůležitějším přístavem.

V 1. polovině 19. století byl na čas pod kontrolou arabských šejků ze druhé strany Perského zálivu. Ti obchodovali s Maskatem (dnešní Omán) a dokonce s Indií. Od poloviny 19. století sídlo Britů, kteří jej de facto okupovali, zejména v letech 1856-57 během povstání sipáhiů v Indii a 1. světové války. Po dostavbě Transíránské dráhy, která zviditelnila přístavy na severu Perského zálivu v blízkosti hranic s Irákem, ve 30. letech 20. století Bušehr začal opět upadat v zapomnění. Symbolickou tečku za obdobím prosperity udělalo zrušení britského konzulátu po znárodnění Anglo-Íránské naftové společnosti v roce 1951.

Památky - staré město je jedinečným příkladem tradiční architektury Bandarí - tj. přístavní. Bylo ušetřeno destrukční činnosti, která probíhala v jiných přístavech. To se možná brzy stane skutečností, protože mnoho domů je v dezolátním stavu. Nejlepším příkladem této architektury je tedy zřejmě dvoupatrová budova šárdárí, která je dodnes používána jako sídlo městských úřadů. Domy jsou postaveny většinou z cihel z nepálené hlíny s tenkou vrstvou pískové omítky, často silně otlučenou. Fasády jsou vysoké, zamřížovaná okna bez skel, obloukovité balkony, silné dřevěné dveře vyřezávanými dveřními rámy, vyčnívající stropní trámy, ploché střechy, kde rodina v létě, kdy je horko největší, spí. Místní vás někdy pozvou dovnitř, někteří třeba i na nocleh, pokud máte štěstí. Výsledný obraz starého města však není příliš lichotivý a po skvostné bandarské architektuře nebude zanedlouho ani památka. Kelísa-je Arámané : bývalý anglikánský kostel na Chejábún-e Engheláb. Malá typicky anglická budova ukrytá před zraky z ulice vysokou zdí, byla postavena roku 1819. V současné době je v držení arménské církve a přestože ta zde má pouze několik členů ,kostel se snaží udržovat a renovovat.

Povolení k pobytu - aby vás ubytovali v levných mosáferchúne a mohli jste se pohybovat po celé provincii, musíte mít od komité povolení k pobytu. Proto po příjezdu zajděte na stanici, která je nedaleko Mejdan-e Tús. Půjdete směrem k moři po pěší zóně a stanice je po levé straně asi 400 m od náměstí.

Koupání - přestože pláž pod městem není nijak závratná, písek budete hledat spíše mikroskopem a iluze krásné pláže jako někde v Řecku se rychle rozplyne, přece jen je možné zchladit své tělo v alespoň o něco málo chladnější vodě než je vzduch. Pozor však na žahavé medúzy.

Ubytování - Většina mosáferchúne je ve starém městě. Jeden z nich, značený v perštině, je na sever od hlavního náměstí Toos. Vchod je zastrčený mezi dvěma obchody a schody vedou nahoru. 10 000 Rls dbl. Ubytují vás pouze, budete-li mít povolení k pobytu od policie. Dražší hotel, kde po vás potvrzení nebudou chtít, je hotel Mašhad, ovšem za 60 000 Rls dbl.

Doprava - do Bušehru dostanete autobusem, který jezdí do většiny velkých měst v Íránu. Ahvaz 8900 Rls (10 h), Bandar-e Abbas 14000 Rls (16 h), Šíráz  4700 Rls (5 h)

Bandar-e Abbas

Přestože Bandar-e Abbas je pro někoho pouze největší přístav v Íránu a není v něm údajně nic k vidění, zcela jistě stojí za návštěvu. Místo bylo malou vesnicí až do roku 1622, kdy se šáh Abbas rozhodl vybudovat nový přístav, který nazval po sobě (bandar = přístav). Po konci vlády Safíjovců nad Persií prožil Bandar-e Abbas úpadek - většina obchodníků se přestěhovala do nově zřízeného přístavu v Bušehru. Jednu dobu byl přístav pod kontrolou Ománského sultána, ale v roce 1868 se vrátil do rukou Persie. Význam přístavu však začal stoupat po objevení a využívání ropy. Přesto byl Bandar-e Abbas ve stínu nových ropných terminálů Bandar-e Šáhpur (dnes Bandar-e imám Chomejní) a Chorramšáhr. Velký rozvoj nastal až v průběhu iránsko-irácké války, kdy tyto terminály byly frontovou linií a prakticky jediný velký přístav zůstal Bandar-e Abbas.

V centru města kromě bazarů zaujme hinduistický chrám s typickou kuželovitou střechou, který je na muslimských ulicích jako pěst na oko. Byl postaven přistěhovalci z Indie, kteří se byli pozváni šáhem Abbasem a udrželi se zde po dlouhá staletí. Zvláštní atmosféru města doplňují ženy, které si zde častěji než na jiných místech v Íránu zakrývají obličej maskou - raději je nefoťte bez dovolení.

Doprava –

Autobus: Šíráz 9100 Rls (10 h), Isfahán 12900 Rls (18 h), Kermán 7500 Rls (8 h)

Vlak: Od roku 1993 je důležitý přístav spojen se světem i po stříbrných nitkách. 3 týdně jezdí vlaky do Teheránu, což je prakticky přes polovinu Íránu a jízda je opravdový zážitek pro ty, kteří touží po romantice a setkání s místními lidmi.

Loď: Od pláže odjíždějí „trajekty“ na ostrovy, někdy pouze zlepšené motorové čluny. Několikrát denně se odjíždí na nejbližší Hormoz (3000 Rls), Kish (12 h) aj.

Ubytování - mosáferchúne (označeno pouze persky) nalevo a nahoru od Coop. Co. No. 15, neuvěřitelných 5 000 Rls za pokoj a 3000 Rls na střeše (smlouvat!), případně širák na ostrově Hormoz. Další levné hotely jsou v okolí autobusových společností.

Hormoz

Necelých 20 km lodí od Bandar-e Abbasu je malý, ale strategicky důležitý ostrůvek Hormoz. Jeho jméno bylo až do 14. století známo jako Džazír-je Džarún a své jméno dostal patrně po mongolském vládci Amiru Hormozovi, který zde nechal vystavět město. Ostrůvek se brzy stal velkým obchodním střediskem položeným na důležitém místě při vjezdu do Perského zálivu. Tato poloha zlákala roku 1507 portugalského admirála Alfonsa de Albuquerque k jeho obléhaní. Když ostrov padl do portugalských rukou, nechal zde Alfonso Velký, jak je někdy tento portugalský admirál nazýván, postavit pevnost a učinili z ostrova hlavní obchodní centrum v Perském zálivu. Ale vláda Portugalců nad světovým obchodem netrvala dlouho a brzy vzbudila nespokojenost Persie, Osmanské říše i evropských mocností, zejména Anglie. Již roku 1550 byl ostrov marně obléhán osmanskými vojsky. Úspěšnější byl o 72 let šáh Abbas, který město dobyl a v jeho blízkosti založil nový přístav - dnešní Bandar-e Abbas. Hormoz se stal zapomenutým ostrůvkem s pomalu se rozpadající portugalskou pevností.

Z tohoto stavu se nevzpamatoval dodnes a vzpomínku na zašlou slávu ostrova vyvolává již pouze pevnost, která tvoří dominantu severní části ostrova. Pevnost je zcela prázdná, až na vyjímečného zbloudilého turistu. Zub času na pevnosti již vykonal své a většina stropů se beznadějně zřítila, přesto některé hradební zdi stále vypadají jako by je Portugalci opustili nedávno.

Město samotné nestojí příliš za návštěvu, je zde malá sunnitská mešita, několik úřadů a malá pláž. Pokud chcete vidět ostrov z ptačí perspektivy, můžete vystoupat na nejvyšší vrchol, který má necelých 190 m. Romantiky a samotáře může potěšit malá procházka v nerušeném centru ostrova. Horko a vlhko, které zde panují po celý rok, však bere chuť na jakoukoliv aktivitu. Jestliže v Bandar-e Abbasu se zdá podnebí neúnosné, potom Hormoz je ještě o něco horší. Paradoxně možná právě proto se zde vyplatí se vykoupat - voda je i díky větší otevřenosti k oceánu o něco příjemnější, ale je třeba dávat pozor zejména na žraloky a medúzy.

Doprava - lodí z Bandar-e Abbasu: přístaviště na pláži, malé lodě asi pro 10 pasažérů odjíždějí několikrát za den (3000 Rls)

Rasht

Hotel Sedaghat Guest House, dobrej, levnej, fajn majitel.

Ramsar

Fuman

Masulé – super dokonalá vesnička

Khandowan (Chandowan)

Není v Lonely, na hlavní silnici z Tabrízu do Azar Shahr (lepší varianta skalního osídlení než turecké Goreme).

Soltániye

mongolské město, mauzoleum sultána

Qazvín

starobylé mešity

Genjamé

rytiny Dária I., staroperské nápisy, vodopád, přejezd do provincie Zanján

Láhíjan

historické domy, mešita 4 strážců, vyhlídková jízda podél  Kaspického moře

Gorgán

mešita Jámé, hrobka Núr

Gombad-é-Kávus

turkmenské městečko, věžová hrobka 55 m, okolo úpatí nejvyšší hory Mt. Damávand

Nahar Chorán

jedna z nejhezčích přírodních partií Íránu,

 

Hodnocení: (jako ve škole)

Teherán - 4, Mt. Damavand - 1, Qom - 4, Esfahan - 1*, Shiráz - 2, Persepolis - 1, Bam - 1*, Mahun - 2, Yazd - 1, Kashan - 2, Masulé - 1, Chálus - 3

 

Drobnůstky

Populární je černý čaj. Pozor, Íránci cukr do čaje nemíchají, ale kousky nasekané cukrové homole si vloží mezi zuby a přes ně pak nápoj filtrují. Tímto způsobem spotřebujete asi tak třikrát cukru více než normálně.

Na umývání pozadí se používá levá ruka, která se proto považuje za nečistou. Pravou rukou se jí.

Veřejné lázně - hamam je naprosto úžasná věc a naštěstí nechybí v žádném větším městě. Každému z nás přidělí soukromou sprchovou komůrku a pak už nás čeká jen spousta horkého vody a mýdlo.

Čajovny a vodní dýmky - V Iránu plní čajovny podobnou funkci jako v Čechách hospody, sejdou se chlapi, posedávají, usrkávají čaj a debatují nad všemi možnými i nemožnými problémy světa. Málokdo vytáhne v čajovně cigaretu, ale téměř každý si k čaji objedná vodní dýmku. Muži pak sedí, vyfukují obláčky voňavého dýmu a podávají si mezi sebou náustek. Od dětství v sobě nosím falešnou představu o spojitosti mezi vodní dýmkou a opiovými doupaty, překupníky drog a hnízdy neřesti. Dýmky ve skutečnosti nádherně voní - zvlášť když si poručíte ovocný tabák - krásně vypadají a zdraví ubližují mnohem méně než obyčejná cigareta. Kouření je obřad. Cigaretu stihnete vykouřit ráno - cestou na autobus, ve výtahu, na ulici, cestou autem. U vodní dýmky však musíte posedět. Je třeba doplnit do skleněné nádoby čerstvou vodu, napěchovat do kalíšku nahoře navlhčené listy tabáku, překrýt je alobalovou čepičkou a na tu položit žhavé uhlíky. Pak je třeba dýmku správně nakouřit a když si nad vrstvu vody nabubláte obláček bílého dýmu, je možné s kouřením začít.

V Íránu a Pákistánu je muezzinin nazýván azan.

Tři složky armády: normální služba, traffic police a speciální složka Sepah – podřízená Chameímu.

Trávníky – super udržované, na hry a pikniky (vůbec jsou ulítlí do parků a zeleně všeho druhu).

Íránci se mohou ženit pouze s jednou ženou, ale rozvádět dle libosti.